Názory

» 14.11.2019: Bláboly z Práva a z komory

Víte, co to je “abiotický tvor”? Nevíte? Nic si z toho nedělejte. On to pravděpodobně neví nikdo. Tedy kromě prezidenta Agrární komory ČR Zdeňka Jandejska, který takové bláboly publikuje na stránkách deníku Právo. Mimo jiné tam pan prezident také tvrdí, že si MŽP “vzalo zemědělce jako rukojmí a že mediálními ataky znemožnilo zemědělcům jakoukoli obranu před škůdcem” s názvem hraboš polní.

Jinými slovy nám pan Jandejsek sděluje, že on sám považuje sypání jedu STUTOX II na pole nejenom za správný, ale dokonce za jediný možný postup v případě výskytu hrabošů na českých polích. To je názor jako vystřižený z Rudého Práva z poloviny 70. let minulého století. A nepřijde mu to dokonce divné ani v případě, kdy napíše text, ve kterém mimo jiné zmiňuje kvalitu potravin a zdravé životní prostředí. Pravděpodobně jej ani na chvíli nenapadlo, že MŽP je povinno upozorňovat veřejnost na rizika kolize s platnými zákony této země, zvláště pak v případech, kdy tak nekonají profesionálně placení představitelé organizací typu Agrární komory. Za takové upozornění by měli běžní zemědělci MŽP pochválit, protože je ochránilo před naprosto zbytečnými sankcemi. Vzhledem ke skutečnosti, že MŽP nemá kompetence zakázat ani povolit používání jedů na českých polích a ani nestanovuje pravidla zemědělského hospodaření v české krajině, jsou snahy zemědělských svazů přehazovat zodpovědnost za kalamitní přemnožení hrabošů a za způsobené škody na MŽP naprosto trapným pokusem vykřičet si ze státního rozpočtu další miliardy k těm desítkám miliard korun, které jim stát v rámci dotační politiky každoročně rozdá.

Kriminalizaci MŽP výrokem o braní rukojmích je proto nutné považovat nejen za hloupé sdělení pana Jandejska, ale především za naprosto skandální vyjádření představitele významné profesní komory. Ta svým amatérským přístupem k řešení mimořádné situace kalamitního přemnožení hrabošů, o které věděla mnoho měsíců před tím, než začala veřejně prosazovat plošnou povrchovou aplikaci jedu na pole, nezajistila zemědělcům kvalitní informační a poradenské služby a dnes hystericky útočí na každého, kdo ji nutí dodržovat platné zákony České republiky.

» 11.11.2019: Slovácko sa sůdí po jihočesku

“Tož jestli nám tu krávu za 3 koruny neprodáte, tož sa budeme sůdit s vama aj s vašima děckama. A půjdeme s tím až ke krajskému!” Scény z humoristických povídek Luďka Galušky si nejspíš vybaví nejeden z nás, kdo je četl nebo viděl ve filmové podobě v nezapomenutém podání Jozefa Kronera. O to trapněji pak vyznívá, pokud se tuto literární klasiku pokouší napodobit Jihočeský kraj. Jeho žaloba ve věci zonace NP Šumava totiž není ani vtipná, ani právně podložená. Možná by obstála jako teoretické bakalářské cvičení studenta právnické fakulty. V kontextu platných zákonů a aktuálních judikátů Ústavního soudu je však tato žaloba pouze účelovým nástrojem, který má upoutat pozornost médií a vytvořit mediální téma pro současnou krajskou politickou reprezentaci. Již v září minulého roku konstatoval Ústavní soud ČR, že nová právní úprava týkající se národních parků, je plně v souladu s Ústavou ČR. Mimo jiné se tento soud zabýval také problematikou zonace národních parků a odmítnul všechny pochybnosti o správnosti postupu, který popisuje platný zákon a kterým se řídí správy národních parků i MŽP.
Sám autor žaloby přiznává, že jsou mu rozsudky Ústavního soudu známé a že jeho názory jsou s těmito rozsudky v rozporu. Současně ani nezpochybňuje skutečnost, že je zástupce Jihočeského kraje řádným členem rady národního parku a že byl letos v červnu při hlasování o návrhu zonace se svým odmítavým postojem ve výrazné menšině, což by v demokratické společnosti neměl být důvod k zahájení mediální a politické antikampaně, ale k respektování názoru většiny. Co tedy vede radu a zastupitelstvo Jihočeského kraje k plýtvání veřejnými prostředky na právně nesmyslné žaloby? Je to snad ono známé české rčení, že účel světí prostředky? A pokud ano, o jaký účel se tedy jedná? Ochrana přírody to nebude, protože argumenty uvedené v žalobě míří přímo proti hlavním cílům ochrany národního parku. Motivaci je tedy třeba hledat v rovině politické popularity a ve snaze upoutat mediální pozornost doslova za jakoukoli cenu.
Politická reprezentace Jihočeského kraje velmi dobře ví, že v demokratické společnosti má správní soud minimální možnost nezabývat se zjevně účelovou žalobou. A rovněž ví, že než padne rozsudek, což při přetíženosti českých soudů může být časový úsek v řádu měsíců až let, bude mít možnost krmit média informacemi o svém soudním sporu. Proto se také nyní snaží využít situaci k pokračování kampaně proti legálnímu vymezení zonace v NP Šumava a vyzývá k nezodpovědným odkladům dokončení celého legislativního procesu. Takové praktiky by měly být neakceptovatelné nejen pro MŽP a správy národních parků, ale především pro občany ČR, protože vedení Jihočeského kraje v tomto případě zcela bezostyšně plýtvá veřejnými prostředky.

» 23.9.2019:

Dítě
Kterému rodiče
Zničili dětství

Cynicky
Pro slávu
Pro prachy

Klaka
S potleskem farizejů
S iluzí lidství

Planeta
Krouží dál
Navzdory
Navěky

» 16.9.2019: Poslanci a pátek třináctého

Pověstný pátek třináctého a poslanecká sněmovna schvaluje novelu vodního zákona, která má zjednodušit povolování výstavby “malých” rybníků, jejichž plocha nepřesáhne 2 ha a výška hráze 2,5 m. Návrh připravený na ministerstvu zemědělství měnil původně stavební zákon, vzhledem k nesouhlasu ministerstva pro místní rozvoj však poslanci zaimprovizovali, přesunuli změnu do vodního zákona a celou agendu ze stavebních úřadů na úřady vodoprávní.
Součástí návrhu byla ministrem Tomanem propagovaná myšlenka, že povolování staveb těchto rybníků proběhne rychleji. Povedl se ale pravý opak, který navíc může významně ohrozit malé vodní toky a na ně vázané studny a další zdroje vody. Pracovníci ministerstva zemědělství ani poslanci nedomysleli skutečné dopady těchto rybníků a ani po upozornění nezanesli do vodního zákona povinnost zachovat v místech, kde bude vybudován nový rybník, minimální průtok ve vodních tocích, ze kterých bude rybník napájen. Reálně tak hrozí, že po vybudování takové vodní nádrže zůstane potok či říčka pod ní mnoho měsíců úplně bez vody. Jaký vliv to bude mít na studny občanů pod nádrží a na život v takovém vodním toku si můžeme snadno domyslet.
Změna zákona, kterou lidé z ministerstva zemědělství přinesli poslancům, byla legislativně nedomyšlená. A nepodařilo se ji opravit ani ve sněmovně, kde ministr životního prostředí poslancům problém velmi srozumitelně vysvětloval. Místo jednoduchých závazných stanovisek orgánů ochrany přírody budou tyto úřady napříště vydávat stovky nových správních rozhodnutí, ve kterých budou mít zajištěnou účast nevládní spolky. Pro ochranu přírody a především pro aktivní nevládní organizace je to vlastně dobrá zpráva, protože v případech malých vodních nádrží jim tato novela vrací možnost účasti ve správních řízeních, která jim v případě stavebních řízení byla omezena poslední novelou stavebního zákona. Pro stavebníky rybníků to ale znamená komplikovanější získávání souhlasů od orgánů ochrany přírody, než je tomu v současné době.
Celý příběh, který začal na ministerstvu zemědělství a svoje druhé dějství dokončil v pátek třináctého v poslanecké sněmovně, ukazuje na naprosto amatérskou práci těch, kteří poslancům návrh přinesli. A také ukazuje, jak riskantní může být, když lze pomocí poslaneckých návrhů obcházet řádný legislativní proces a schvalovat zákony bez důkladné analýzy jejich dopadů na naši společnost.

» 30.8.2019: Meze politických tlaků

Jedním ze základních předpokladů fungování demokratického státu je jasně vymezená a důsledně respektovaná dělba moci. To je důvod, proč Ústava ČR vymezuje nejenom moc zákonodárnou, ale také moc soudní a moc výkonnou. Ústava také hovoří o nepřijatelnosti nezákonných zásahů jedinců, kteří jsou představiteli či nositeli jedné z “mocí” do dalších dvou. Proto nemůže být například prezident nebo ministr současně soudcem. Proto musí poslanec i senátor respektovat pravomocné rozhodnutí soudu a nesmí být, podobně jako ministr, současně zákonodárcem i soudcem.
Vláda a jednotlivá ministerstva jsou představitelé moci výkonné. Jejich úkolem je konat důsledně ve věcech, které jim ukládá zákon. Na rozdíl od občanů, kteří mohou dělat vše, co není zákonem zakázáno, mohou ministerstva konat pouze v těch případech, kdy jim to ukládá zákon. Přisvojovat si kompetence, které nejsou výslovně uvedeny v platných zákonech, by bylo závažným porušením služebních povinností. Představte si policistu, který je stejně jako úředník na ministerstvu součástí moci výkonné a který by zasahoval pouze na základě toho, co se mu líbí a co považuje za správné, a to bez ohledu na Zákon o policii a další zákony. Nejspíš byste takovou situaci brzy označili za nepřijatelnou svévoli policie a připadali byste si jako na filmovém “divokém západě”.
Podobně, jako nemůže poslanec, senátor, prezident nebo ministr zasahovat do rozhodování soudů, nesmí zasahovat ani do rozhodování státních úřadů při výkonu státní správy. Pokud by k tomu přece jen došlo, jednalo by se nejen o porušení zákona, ale také o závažné porušení demokratických a ústavních principů fungování našeho státu.
Přestože se jedná o dlouhodobě známá právní pravidla a přestože nezřídka slyšíme české zákonodárce volat po dodržování ústavy a demokratických principů, setkáváme se, bohužel, v posledních letech s opakovanou snahou konkrétních poslanců a senátorů ovlivňovat správní řízení. V oblasti ochrany životního prostředí to jsou nejčastěji správní řízení při posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) a při rozhodování orgánů ochrany přírody. Vypadá to, že někteří čeští zákonodárci podlehli dojmu, že v případě boje o voličské hlasy přestávají platit nejen zákony, ale i Ústava ČR.
Stav, kdy před listopadem roku 1989 volení zákonodárci a funkcionáři “jediné vládní partaje” bez uzardění nařizovali úředníkům, jak mají úřadovat, a soudcům, jak mají soudit, stále považuji za nepěknou a již bezmála 30 let uzavřenou část historie české společnosti. Proto bych byl opravdu rád, kdyby všichni čeští zákonodárci důsledně respektovali ústavní dělbu moci, nezasahovali do správních řízení a nepokoušeli se zavádět do života naší demokratické společnosti “staré pořádky”. Demokratická ústava a demokratické právní principy jsou příliš slabé v situaci, kdy je přestanou respektovat sami zákonodárci.

» 12.8.2019: Někomu tady hraboší

Šílený nápad řešit problém přemnožených hrabošů plošnou aplikací jedu v zemědělské krajině ukazuje na několik důležitých a přitom dlouhodobě přehlížených skutečností souvisejících se zemědělským hospodařením a ochranou české krajiny.
Přestože se zemědělci v čele s ministrem Tomanem rádi presentují jako dobří hospodáři a ochránci přírody, “hraboší spor” ukazuje, že hlavním zájmem těchto hospodářů je jejich vlastní ekonomický profit a že volně žijící živočichové pro ně žádnou hodnotu nepředstavují. Absolutně si nejsou ochotni připustit skutečnost, že za současný stav zemědělské krajiny jsou z 99 % zodpovědni právě a jenom oni a že i ona “hraboší kalamita” je důsledkem jejich dlouhodobého hospodaření. Proto jim připadá naprosto normální řešit svůj ekonomický problém bez ohledu na živočichy, kteří jsou v krajině víc doma, než sami zemědělci.
Za pozornost stojí také používání slova “hraboší kalamita” v situaci, kdy stát čelí kalamitě kůrovcové a kdy ministerstvo zemědělství vidí jako hlavní nástroj jejího řešení rozdávání státních dotací. Je zřejmé, že nastane velký tlak na rozdávání státních peněz také na kompenzaci nižší úrody v souvislosti s přemnožením hrabošů. Na rozdíl od lesních porostů, kde vlastníci zdědili kůrovcový problém vytvořený rozhodnutím jejich předků před sto i více lety, je přemnožení hrabošů výsledkem hospodaření zemědělců v posledních letech a desetiletích. Nemyslím si, že by bylo správné, kdyby státní kompenzaci mohli dostávat lidé, kteří přemnožení hrabošů sami způsobili.
Nepřekvapuje zřejmě nikoho, že se k plošné aplikaci jedů na zemědělské půdě hrdě hlásí také současný šéf Agrární komory ČR Jandejsek. Ve svých názorech se tentokrát rozhodl vsadit na metodu zastrašování veřejnosti. Jeho vize “hraboších nájezdů” na české vesnice a města mají možná dobrý potenciál pro autory hororové literatury, nemají ale rozhodně nic společného s realitou ani biologií hraboše polního. Není známo, zda se pan Jandejsek chystá vydat na literární dráhu nebo zda si jenom vzpomněl, že v mládí četl Dykova Krysaře, jisté je, že českou veřejnost opět ujistil o nedostatcích ve svém biologickém a ekologickém vzdělání.
Celá situace kolem přemnožení hraboše polního mne proto pouze ujistila v názoru, že vrcholoví představitelé českého zemědělství jsou dlouhodobě neschopni vnímat krajinu jinak, nežli nástroj svého okamžitého zisku. Volně žijící živočichové pro ně nemají hodnotu, ekologické vztahy v krajině je nezajímají a nejsou ochotni na jejich zlepšování vynaložit ani korunu z vlastní kapsy. V takové situaci by i reakce společnosti a státu měla být jednoznaznačná: “Co jste si v krajině nadrobili, to si také snězte!”

» 14.6.2019: Vystoupení při veřejném slyšení na téma “Potřebuje ČR vodní koridor Dunaj – Odra – Labe?” v Senátu

Studie proveditelnosti měla podle vládního úkolu prověřit účelnost a reálnost záměru, a to včetně environmentálních hledisek. To se bohužel nestalo. MŽP již v průběhu zpracování studie dalo ministerstvu dopravy více jak 170 připomínek, které zpracovatelé využili pouze částečně. V rámci meziresortního připomínkového řízení nebylo do dnešního dne řádně vypořádáno několik desítek zásadních připomínek MŽP. Nelze tedy souhlasit s názorem, že existuje “platná” studie proveditelnosti. Samo slovo “platná” nemá žádnou hodnotu. Důležitý je skutečný obsah studie, která musí být nezpochybnitelná a odborně akceptovatelná.
Zpochybnitelné použití metodiky hodnocení biotopů a platných metodik ekonomického hodnocení je určitě závažným nedostatkem studie, které by samo o sobě mohlo být důvodem k jejímu přepracování. Pro MŽP jsou však, zcela pochopitelně, zásadní především nedostatky spočívající v absenci vyhodnocení některých environmentálních aspektů (např. vlivy na půdu) a nedostatky spočívající v absenci závěrů k platným legislativním limitům v oblasti ochrany životního prostředí.
Snahu ministerstva dopravy přesunout vyhodnocení environmentálních aspektů do procesu SEA nemohu akceptovat. Podle platné legislativy posuzuje proces SEA koncepce, za něž jsou podle platného Zákona o posuzování vlivů na ŽP považovány strategie, politiky, plány a programy. Projektový záměr vodní cesty D-O-L zjevně koncepcí není a nebude jí ani případě, pokud by mu ministerstvo dopravy dalo název “koncepce”. MŽP jako gestor Zákona o posuzování vlivů na ŽP bude, ostatně jako vždy, posuzovat dokument z obsahového, chcete-li materiálního hlediska, a nikoli podle jeho názvu.
Poslední, co bych rád zmínil, je zásadní rozpor studie proveditelnosti se Strategií přizpůsobení se změně klimatu, která byla schválena Vládou ČR v roce 2015. Konkrétně se jedná o rozpor se základními principy adaptační strategie, jako jsou integrovaný přístup při posuzování vhodnosti opatření, prioritní realizace řešení s nízkými negativy na straně rizik a nákladů a také princip zabránění nevhodným adaptacím. Podle názoru MŽP nemůže být záměr vodní cesty D-O-L považován za adaptační opatření ke zmírnění dopadů klimatické změny.
Věřím, že se bude ministerstvo dopravy zásadními nedostatky studie proveditelnosti vážně zabývat.

» 6.6.2019: Vystoupení při předání Cen Josefa Vavrouška 2018 v Senátu

Josefa Vavrouška jsem vždy vnímal nejenom jako prvního ministra a předsedu Federálního výboru pro životní prostředí, ale také jako humanistu, vizionáře a především jako praktického idealistu. Česká republika měla štěstí, že u jejího zrodu na začátku 90. let stáli vizionáři a že ochrana životního prostředí dostala dobré základy právě díky lidem, jako byl Josef Vavroušek. Především ideový a legislativní základ položený počátkem devadesátých let je dodnes pevnou oporou systému ochrany životního prostředí, který byl v posledních desetiletích opakovaně napadán z mnoha stran.
Josef Vavroušek dokázal během svého krátkého působení v politice dostat naši postsocialistickou republiku do pozice respektovaného člena světového společenství v oblasti ochrany životního prostředí. Tato skutečnost hrála později významnou roli při vyjednávání dohody o vstupu České republiky do EU. A jako člen EU bychom měli i v budoucnu využívat potenciál, který stále máme nejen díky lidem, jako byl Josef Vavroušek, ale především díky všem, kteří ochranu životního prostředí považují za svoje životní poslání.
Chceme-li věci skutečně změnit, musíme znát cíl. A znalost cíle je důležitá také proto, abychom v bouři nesešli z cesty a abychom nenarazili na skaliska. V posledních letech je totiž ochrana životního prostředí v naší zemi opakovaně nucena “plout mezi Scyllou a Charybdou” nejrůznějších zájmů, které chtějí systém ochrany životního prostředí oslabit.
V seznamu nominovaných vidím zástupce všech generací, vidím nejen renomované akademiky, pedagogy a publicisty, ale také uznávané starosty, podnikatele a úředníky. Vidím reprezentativní vzorek části společnosti, které není lhostejná idea udržitelného života. Vy všichni tady jste důkazem, že cíle vytýčené Josefem Vavrouškem na začátku devadesátých let minulého století jsou dobré cíle.
Za to bych vám rád dnes poděkoval a rád bych vám také popřál do vaší další práce hodně sil, elánu a praktického idealismu.

» 3.5.2019: Non nobis, Domine

Má-li společnost fungovat, potřebuje řád. Potřebuje respekt k dodržování základních pravidel a jejich dlouhodobou platnost. Likvidace řádu a základních společenských pravidel je naopak začátkem cesty ke změně společenského uspořádání. V demokratické společnosti, kde zákony schvalují zákonodárci, nestojí zákonodárce nad zákonem a musí být prvním, kdo platné zákony dodržuje. A nejen to. Demokratický zákonodárce by měl velmi citlivě vnímat nepsaná pravidla společenského řádu, jehož je součástí, a neměl by je ničit.
Senátorky a senátoři dnes drtivou většinou odmítli poslaneckou novelu zákona o podpoře sportu, která je smutnou ukázkou porušení hned několika doposud existujících pravidel fungování demokratických institucí v ČR. K těm zásadním patří ústavní pravidlo neslučitelnost funkce zákonodárce s výkonem veřejné moci a nepřijatelnost tvorby zákonů ve prospěch konkrétní osoby. Poslanecká sněmovna schválením tohoto zákona prolomila hranici, která je pro fungování demokratické společnosti životně důležitá. Od nynějška bude normální, pokud si jakýkoli poslanec či senátor prosadí vytvoření trafiky financované ze státního rozpočtu pro sebe sama, minimálně na šest let a prakticky bez možnosti být kýmkoli odvolán. To je smutná realita sněmovnou schváleného zákona o podpoře sportu. Templářské “non nobis, Domine,” přestává platit.
Senátorkám a senátorům je potřeba poděkovat, že se tak jednoznačně vymezili proti pokusu Poslanecké sněmovny poškodit český právní řád. A to i s vědomím skutečnosti, že poslankyně a poslanci velmi pravděpodobně názor senátorů odmítnou a hranice demokratického společenského řádu prolomí. Můžeme pouze optimistický doufat, že do konce volebního období sněmovny nebudou tyto hranice prolomeny ještě fatálnějším způsobem.
Porušování pravidel kazí nejen sport, ale kazí fungování celé společnosti. To by lidé s ambicí řídit sport v ČR měli vědět.

» 4.4.2019: Duch svatého Klause

V devadesátých letech minulého století hovořil tehdejší premiér Václav Klaus o ochraně životního prostředí jako o nadstandardu, na který si společnost musí nejdřív vydělat. Uběhlo pětadvacet let, česká společnost je starší a bohatší, ale duch Václava Klause je stále s námi. Alespoň to tak vypadalo na posledním jednání Výboru pro životní prostředí Poslanecké sněmovny, když jeden z jeho členů vysvětloval nutnost neřešit ochranu přírody, protože jsme vzhledem k suchu v “krizovém stavu” a je tedy čas začít s divokým budováním rybníků a malých vodních nádrží stylem “ať to naši společnost stojí cokoli”.
Opakovaně v poslední době slyšíme kritiku fungování státních úřadů, obzvláště pak těch, jejichž úkolem je chránit zdravé životní prostředí nás všech. Ne, že by se vždy jednalo o kritiku neoprávněnou. Jejich kvalitnější práci ale nezajistíme nepromyšlenými nebo dokonce zmatenými úpravami zákonů. Nejenom práce úřadů, ale i práce zákonodárců by měla být profesionální a měla by zákony zjednodušovat, nikoli do nich vnášet zmatek, pochybnosti a nejednoznačné výklady. S takto upravenými zákony si neporadí ani geniální úředník a nedoplatí na ně zákonodárci, ale běžný občan, který bude muset schválené nesmysly dodržovat.
Situace, kterou jsme mohli vidět ve výboru, jehož úkolem by měla být mj. také ochrana přírody, není zrovna povzbudivá. Ministerstvo životního prostředí dlouhodobě podporuje rozumná opatření na zadržování vody v krajině. Bohužel, výborem projednávaný poslanecký návrh “z dílny MZE” je nejenom nerozumný, ale je navíc legislativně vadný a zmatečný. Snaha “postavit mimo hru” státní orgány ochrany přírody, které by se podle návrhu předkladatelů neměly vůbec vyjadřovat k budování vodních děl a rybníků ve volné krajině, nemá jediné racionální zdůvodnění. Ideologická antipatie některých představitelů ministerstva zemědělství vůči ochraně přírody je dlouhodobě známá. Proč však vadí ochrana přírody poslancům, kteří se nechali zvolit do výboru pro životní prostředí, když jim současně nevadí jiné státní úřady vyjadřující se ke stavbám, je nepochopitelné.
Těžko lze rozumět snaze ministerstva zemědělství budovat bez konzultace s kompetentními státními úřady vodní díla, která mohou poškodit orchidejové louky, památné stromy nebo existující biotopy vzácných živočichů. Stejně tak nelze pochopit zákonodárce, kteří nenaslouchají argumentům ministerstev ohledně legislativních nedostatků jejich návrhů. Možná za to může poťouchlý duch svatého Klause, který jim našeptává své třicet let staré ideologické myšlenky.

» 28.3.2019: Když jde o stromy

“Vrah stromů! Vrah stromů,” volal ent (pastýř stromů) Řeřábek ve druhém díle slavné trilogie Pán prstenů, když pronásledoval čaroděje Sarumana. Čaroděje, který kácel bezhlavě lesy v okolí svého sídla, aby vyrobil dostatek železa, vyzbrojil armádu skřetů a ovládl svět lidí. V knize se proti takovému běsnění postavily samy stromy. V reálném světě se stromy bezhlavému kácení bohužel bránit nemohou.
Na otázku, zda je správné chránit stromy, vám většina dotázaných zřejmě odpoví “ano”. Proto stojí za zamyšlení skutečnost, že v České republice existují státní organizace a instituce, které považují ochranu stromů za zbytečnost, která jim pouze komplikuje jejich práci. Mezi nejaktivnější z těchto organizací patří dlouhodobě Správa železniční dopravní cesty, která se opakovaně snaží zcela vyhnout povinnosti respektovat platný zákon o ochraně přírody. S argumentem zajištění bezpečnosti železniční dráhy chce získat naprosto výjímečné postavení a rozhodovat o “smrti a životě” stromů podél železnic bez jakéhokoli omezení.
V současné době projednává Poslanecká sněmovna novelu zákona o drahách, do kterého se paní poslankyně Květa Matušovská pokouší vložit ustanovení o zrušení ochrany stromů rostoucích podél železničních tratí. Ve svém návrhu přitom označuje každý (tedy i zdravý) strom, který pouze teoreticky může spadnout na železniční dráhu, jako dřevinu ohrožující bezpečnost dráhy a ukládá správci dráhy nebo vlastníkovi povinnost takovou dřevinu odstranit. Kompetence orgánů ochrany přírody by v těchto případech měly být podle podle poslankyně Matušovské zcela vyloučeny a správci železnic i vlastníci pozemků by mohli kácet stromy bez jakéhokoli omezení. Není přitom zřejmé, zda bylo záměrem poslankyně kácet také stromy rostoucí v lese, každopádně její text je napsán způsobem, kdy by se takto upravený zákon zcela nepochybně týkal také lesních porostů. Aby toho nebylo málo, tak pozměňovací návrh také předpokládá, že Drážní úřad bude moci nařizovat odstranění dřevin i na soukromých pozemcích (lesních i nelesních). A pokud by snad vlastník neuposlechl písemnou výzvu nebo by si ji z nějakého důvodu nepřevzal, mohl by úřad odstranit dřeviny bez souhlasu vlastníka, na jeho pozemku a za jeho peníze.
Kolik stromů chce paní poslankyně Matušovská společně se Správou železniční dopravní cesty v následujících letech vykácet nevíme. Velmi pravděpodobně to neví ani ona. Její návrh je ale napsán způsobem, že se může dotknout desítek tisíc stromů v České republice. To vše v době, kdy řešíme kalamitní stav českých lesů a kdy nevíme, jak moc naši krajinu zasáhnou extrémní projevy počasí a sucho. Nejenom čaroděj Saruman, ale i jeho literární otec Tolkien by se nejspíš divili, jaké nápady mohou mít státní organizace a zákonodárci v malé české “Středozemi” ve 21. století, když se jedná o stromy.

» 26.3.2019: Jako by nestačil kůrovec!

Jezdíte vlakem? Víte, kolik kilometrů železničních tratí prochází lesními porosty a kolik kilometrů železnic doprovázejí stromy, které nejsou součástí lesa? Takovou informaci nemá velmi pravděpodobně ani Správa železniční dopravní cesty a zcela určitě jí nedisponuje paní poslankyně Květa Matušovská. A přesto právě tato paní poslankyně usoudila, že stromy ve volné krajině rostoucí v blízkosti železničních tratí představují tak zásadní ohrožení, že je nutné přestat je zákonem chránit. Proto napsala v rámci projednávané novely zákona o drahách pozměňovací návrh, který by umožnil kácet dřeviny v tzv. „obvodu dráhy“ a v jejím ochranném pásmu zcela libovolně a hlavně bez povolení orgánů ochrany přírody. Poslankyně Matušovská odůvodňuje svůj návrh argumentem, že „celkový počty spadlých stromů do kolejiště za roky 2014 až 2017 byl 669!“ (sic!) Byly to snad všechno stromy rostoucí ve volné krajině? Pochybuji! Dokonce si troufnu odhadnout, že většina z těchto stromů byly stromy rostoucí v lesních porostech. Nevím pochopitelně, jestli paní poslankyně nemá v plánu předložit také novelu lesního zákona, ve kterém by železničářům dovolila kácet stromy bez povolení státní správy lesů. Domnívám se ale, že by ji ministr zemědělství Toman s takovým nápadem poslal “do háje”. Ochrana přírody je v tomto případě ale bohužel v roli otloukánka bez zastání a návrh paní poslankyně proto není prvním případem, kdy se poslanci pokoušejí omezit kompetence úřadů chránících přírodu.
Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) se v posledních letech snaží opakovaně obcházet zákon o ochraně přírody a krajiny pomocí obskurních právních výkladů a opakovaně se pokouší prosadit svoji svéráznou představu o nutnosti odstraňování dřevin z okolí železničních tratí. A v několika případech byla také za nepovolené kácení v nedávné době pravomocně potrestána Českou inspekcí životního prostředí.
Ministerstvo životního prostředích si je vědomo, že existují jednotlivé případy stromů rostoucích mimo les, které představují riziko pro bezpečný provoz železnice. Proto samo po domluvě se SŽDC navrhlo úpravu zákona, která již před pár lety vstoupila v platnost a která správě umožňuje kácet bez zbytečné byrokracie a současně zajišťuje dostatečnou ochranu dřevin. Tato úprava zákona však, jak se zdá, SŽDC ani poslankyni Matušovské nestačí. Považují nejspíš za správné postupně vykácet všechny nelesní i lesní dřeviny rostoucí v obvodu dráhy a dokonce i v ochranném pásmu, což je obvykle pás široký desítky metrů na obě strany podél železnice. Podle jejich návrhu bude místo úředního povolení stačit, pokud pracovníci SŽDC usoudí, že právě tyto dřeviny představují „ohrožení dráhy“. Přičemž paní poslankyně definuje jako „dřevinu ohrožující bezpečnost dráhy“ každý strom rostoucí v lese i mimo les, který „při svém pádu může zasáhnout do průjezdného průřezu dráhy“. Kolik takových stromů bude? Tisíce? Desetitisíce?!
A aby toho nebylo málo, tak pozměňovací návrh předpokládá, že Drážní úřad bude moci nařizovat odstranění dřevin na soukromých pozemcích (lesních i nelesních) a pokud vlastník neuposlechne písemnou výzvu nebo si ji z nějakého důvodu nepřevezme, odstraní úřad dřeviny bez souhlasu vlastníka, na jeho pozemku a za jeho peníze. Zkrátka vítejte zpět v reálném socialismu!
Jako by nestačilo, že v českých lesích řádí kůrovcová kalamita! Návrh poslankyně Matušovské umožnit bezhlavé kácení dřevin podél železničních tratí je důkazem, že vedení SŽDC místo řádné správy státního majetku považuje za důležitější lobbistický boj proti stromům, které jsou pro ni zřejmě „úhlavním nepřítelem“.

» 19.3.2019: O rodičích a dětech v čase klimatické změny

Jeden tři tisíce let starý hieroglyfický text říká: “Svět se kazí, děti neposlouchají rodiče a každý blbec chce napsat knihu.” Text vytesaný do kamene tisíc let před Kristem charakterizuje pocity jakékoli starší generace včera, dnes a velmi pravděpodobně i v budoucnu. Lidská společnost se v zásadě nemění, ať je vybavena jakoukoli technologií. Mladá generace měla vždy potřebu kritizovat své rodiče. I to je přirozenou součástí lidské společnosti. Snaha vymezit se, osamostatnit a prosadit se, je zcela normální. Energie a odvaha, se kterou se mladí lidé vrhají do životních situací, je stejně důležitá, jako zkušenosti a rozvaha těch starších.
Studentská stávka upozorňující na nedostatečný zájem politiků o boj s klimatickou změnou, byť je součástí popsaných zákonitostí života lidské společnosti, by mohla mít celou řadu pozitivních efektů na českou společnost. V první řadě by mohla probudit širší zájem o aktuální problémy v oblasti životního prostředí, které naše spoluobčany v posledním desetiletí téměř nezajímají. Možná by mohli nejenom studenti, ale také jejich rodiče začít volat po tom, aby některé zájmové skupiny typu Agrární komory přestaly blokovat zavádění účinných opatření na ochranu zemědělské půdy před erozí. Aby zákonodárci bezdůvodně neschvalovali postupné omezování legislativních nástrojů na ochranu české přírody. Abychom neuctívali “zlaté tele” v podobě naší neomezené spotřeby čehokoli a abychom přestali žít v iluzi, že si vždy všechno koupíme v supermarketech a že zdravá krajina a čisté vodní zdroje nemají žádnou hodnotu.
“Mysli globálně a jednej lokálně” není pouze heslo, které ve 20. století formuloval Jacques Ellul, ale praktický návod pro každého z nás. Rád bych dodal, že jednat je třeba nejen lokálně, ale také aktuálně a s vědomím reálnosti či nereálnosti výsledku našeho konání. Doufejme tedy, že současná vlna demonstrací za ochranu klimatu přinese víc, než několik televizních reportáží a komentářů v celostátních médiích. Bude skvělé, pokud se promění ve zvýšený zájem českých občanů, rodičů i dětí, o praktickou ochranu životního prostředí v ČR a v ideálním případě nás všechny přivede k přehodnocení našich životních hodnot.

» 11.3.2019: Jednotné environmentální povolení

Rozbíhající se debata o rekodifikaci stavebního práva vytváří dojem, že česká společnost dospěla k přesvědčení o nedůležitosti nebo dokonce o nepotřebnosti kvalitního životního prostředí. Touha po čisté vodě v řekách, po likvidaci skládek zamořujících půdu toxickými látkami, po vzduchu, který nebude ničit lesy ani naše zdraví, prostě touha a volání po změně k lepšímu, kterou jsme společně prožívali v osmdesátých letech, jakoby se po třiceti letech vytratila. Nová generace dnešních třicátníků, kteří začínají vychovávat své děti, vyrostla v demokratickém státě, kde právo na kvalitní životní prostředí měli zaručeno ústavou a existencí mnoha dalších zákonů vzniklých na začátku devadesátých let. Zákonů, které bezmála tři desetiletí pomáhaly zlepšit stav vod, ovzduší, půdy, lesů a celé české krajiny. Ale stejně, jako lze změnit zákony, můžeme změnit také kvalitu životního prostředí. K lepšímu nebo k horšímu. Skutečnost, že se nám od roku 1990 podařilo zásadním způsobem zlepšit stav životního prostředí v České republice, neznamená, že jej na dnešní vysoké úrovni budeme mít napořád.

České stavební právo určitě potřebuje výrazný impuls ke zkvalitnění a zrychlení stavebního řízení. Nemělo by k tomu ale dojít na úkor ochrany životního prostředí. Jedna z možných cest, jak přispět k rychlejší přípravě staveb, je zavedení jednotného environmentálního povolení. Na rozdíl od dnešní situace, kdy příprava stavby vyžaduje několik správních rozhodnutí a závazných stanovisek od různých úřadů, by tato nová forma povolení vyřešila všechny nutné správní úkony v oblasti životního prostředí na jednom místě (úřadě) a “jedním razítkem”. Jednotné environmentální povolení by přitom mohlo spojit veškeré úkony od procesu EIA až po vydání výjímek podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Takové řešení by bylo nejenom zárukou zachování kvalitní ochrany životního prostředí v ČR, ale bylo by (na rozdíl od navrhované rekodifikace stavebních předpisů) také v souladu s evropským právem. Vlastní stavební řízení a povolování staveb by pak mohlo proběhnout v situaci, kdy budou otázky ochrany životního prostředí pravomocně vyřešeny a kdy již nebude možné jimi argumentovat v odvoláních proti stavebnímu povolení.

Ministerstvo životního prostředí má koncept jednotného environmentálního povolení připravený a promyšlený. Jeho uvedení v praktický život nebude zcela jistě tak složité a riskantní, jako rekodifikací navrhovaná změna celé soustavy stavebních úřadů a schválení a zavedení do praxe úplně nového stavebního zákona. Navíc by jednotné environmentální povolení přineslo zrychlení přípravy všech záměru, u kterých je dnes nezbytné řešit oblast ochrany životního prostředí, nikoli pouze záměrů stavebních.

Kde je vůle, tam je cesta. Doufám však, že v případě tak zásadních změn zákonů bude naše společnost schopna zvolit cestu správnou. Cestu, která nevrátí stav životního prostředí v naší zemi o několik desetiletí zpět.

» 10.3.2019: Lex Hnilička

Když se Dana Drábová, ředitelka Úřadu pro jadernou bezpečnost, stala krajskou zastupitelkou, musela řešit otázku, zda zůstane ředitelkou úřadu a rezignuje na mandát zastupitelky nebo naopak z postu ředitelky odejde a bude se věnovat práci zastupitelky. Vykonávat oba posty současně zákon vylučuje. A je to tak správně. A Dana Drábová nebyla první ani poslední člověk, který musel tuto volbu řešit. A to je také správně.
Ústava České republiky hovoří o oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Tento princip je jedním z pilířů demokracie a neměl by být narušován. Ten, kdo schvaluje zákony (zákonodárce – tedy poslanec a senátor), nemá být současně představitelem moci výkonné (policistou, státním úředníkem), ani soudcem. Představte si situaci, že by policista vyšetřující nezákonnou činnost byl současně soudcem rozhodujícím o vině a trestu. To bylo v českých zemích možné naposledy ve středověku.
Při pátečním jednání Poslanecké sněmovny, která projednávala novelu Zákona o podpoře sportu, upozornili někteří poslanci, že se právě tato novela pokouší o “návrat do středověku”. Návrh totiž umožňuje, aby vznikl nový ústřední správní úřad s názvem Národní sportovní agentura, kterou by mohl řídit poslanec nebo senátor. Byl by to tak první (a kdo ví, jestli poslední?) ústřední správní úřad, který by mohl řídit zákonodárce.
A proč někteří poslanci začali hovořit o “lex Hnilička”? Protože návrh zákona v případě tohoto nového úřadu nestanovuje podmínku vysokoškolského nebo alespoň středoškolského vzdělání pro funkci předsedy agentury a jeho místopředsedů. Jinými slovy – podle předkladatelů zákona je úplně v pořádku, když státní úřad s rozpočtem 10 miliard Kč ročně bude řídit člověk s úspěšně “vystudovanou” základní školou. A to vše v době, kdy vám injekci v ordinaci nemůže píchnout sestra bez bakalářského vysokoškolského titulu. Pokud to má být nový trend v řízení státní správy v ČR, pak není jediný důvod, abychom vyžadovali vysokoškolské vzdělání po lidech ve vedení Úřadu pro jadernou bezpečnost, Českého statistického úřadu, Národního bezpečnostního úřadu nebo Českého báňského úřadu, prostě v případě všech 16 ústředních orgánů státní správy, jejichž seznam má Národní sportovní agentura rozšířit.
A paní Dana Drábová může být také klidná, protože až se jednou stane poslankyní, bude už možná běžné, že poslanci budou řídit nejenom své kanceláře a asistenty, ale celé státní úřady.

» 26.2.2019: Lesy na prodej?

Stručná informace, že státní podnik Lesy ČR připravuje prodej více jak 1300 ha státních lesních porostů městu Hradec Králové, měla včera v České televizi příjemně pozitivní kabát. Radnice je nadšená a LČR souhlasí. Vedení města hovoří o transakci století a MZE přemýšlí. Není divu. Jedná se totiž o 50 let staré porosty listnatých stromů, které hojně využívají občané Hradce Králové k příměstské rekreaci a které budou mít za padesát let pro vlastníka zajímavou ekonomickou hodnotu. Nezazněla přitom jediná úvaha o zachování předkupního práva státu na lesní porosty v případě, že by se město Hradec Králové chtělo za pár let tohoto majetku zbavit a nabídlo jej k prodeji movitým investorům.
Podívejme se na tuto „pozitivní informaci“ z jiného úhlu, a to z úhlu pohledu státu jako většinového vlastníka lesů v ČR. Jedním z důvodů zamýšlené privatizace státního majetku ve prospěch Hradce Králové má být provozní ztráta, kterou na těchto konkrétních porostech státní podnik LČR vykazuje. U padesátiletých porostů to nejspíš nebude neobvyklá situace, zvláště pak u lesů zvláštního určení, kde předpokládáme výrazný podíl jiných funkcí lesa, nežli pouhou produkci dřeva a ekonomický zisk. Úvaha LČR, že je správné privatizovat státní majetek v případě, kdy mi nepřináší ekonomický zisk, může být začátkem privatizace státních lesů v ČR.
Jak se bude státní podnik LČR chovat v případech lesních porostů postižených kůrovcovou kalamitou, kde bezesporu dojde k obrovským ekonomickým ztrátám? Začne je snad také privatizovat, aby si neprohluboval ekonomickou ztrátu dalšími náklady na zalesňování kalamitních holin? Není náhodou drobná informace o privatizaci státních lesů u Hradce Králové pověstným „testovacím balónkem“, který má zjistit ochotu české společnosti tolerovat rozprodávání českých lesů v mnohem větších objemech?
Odpovědi na tyto otázky nejspíš nedostaneme. Ukazuje se však, že bylo chybou, když poslanecká sněmovna před třemi lety odmítla návrh zastupitelstva Středočeského kraje zakázat privatizaci státních lesů přímo v lesním zákoně. Proti návrhu se v tehdejší vládní koalici stavěli především lidovci. Dnes můžeme pouze doufat, že se tím definitivně neotevřela cesta k další „velké privatizaci na český způsob“.

» 20.2.2019: Jde o plavbu nebo stavbu?

„Qui bono“, neboli „komu to prospěje“, není pouze známý latinský výrok dodnes používaný v kriminalistické praxi, ani slavná věta majora Šebka z filmu „Pelíšky“, ale také důležitá otázka pro pochopení úporné snahy ministerstva dopravy a Ředitelství vodních cest vybudovat na Labi v Děčíně plavební stupeň. Opakovaně je jako hlavní důvod uváděna snaha umožnit využití labské vodní cesty po větší část roku a zajistit tak lepší plavební napojení České republiky na některý z mořských přístavů. Informace jsou přitom podávány způsobem, jako by pouze plavební stupeň v Děčíně vyřešil všechny problémy se splavností řeky Labe. To zcela určitě není pravda. Vlastní plavební stupeň je schopen reálně řešit splavnost pouze na několika kilometrech řeky Labe, a navíc jen na území České republiky.
Úsek řeky mezi státní hranicí a městem Drážďany je dlouhý několik desítek kilometrů a pro velké lodě bývá nesplavný po větší část roku. V suchých letech, jako např. v loňském roce, se po Labi v tomto úseku nedalo plout více jak 240 dní. Současně víme, že Německo neplánuje žádné úpravy koryta řeky Labe směrem od Drážďan do České republiky. Tuto informaci potvrdil minulý týden mluvčí saského ministerstva životního prostředí ve vysílání České televize.
Jsou proto na místě otázky, komu vlastně prospěje nový jez v Děčíně. Budou to skutečně rejdaři, jejichž lodě doplují ke státní hranici a dál se nedostanou? Budou to stavební firmy, které bude stavba jezu za státní peníze několik let živit? Nebo to bude Ředitelství vodních cest, které dostane další stovky miliónů korun na projektovou a inženýrskou přípravu zjevně zbytečného jezu?

» 15.2.2019: Jménem zrychlování, hurá nazpátek!

Vzpomínáte si na scénu z filmu Jiřího Menzela Postřižiny, kde se pod heslem módy zkracování „zkracuje“ ad absurdum všechno? Psům se zkracují ocasy, ženy si zkracují vlasy a sukně atd. Mám pocit, že podobnou módou se u nás v posledních měsících stala móda zrychlování všech možných i nemožných procesů a postupů. Ve veřejném prostoru se často a opakovaně hovoří o zrychlování stavby dálnic, železnic, přehrad, plavebních kanálů, rybníků, stejně jako o zrychlování stavebních a jiných řízení či soudních procesů. Sláva! Konečně rozumné nápady a bohulibé počiny, řeknou si mnozí s pocitem vpravdě revolučního nadšení. Máme ale skutečně k nadšení důvod?
Za uplynulých 30 let jsme v oblasti životního prostředí dokázali hodně věcí změnit k lepšímu. Dýcháme nesrovnatelně kvalitnější vzduch, v řekách máme čistší vodu, s odpady povětšinou nakládáme rozumněji, nežli tomu bylo v roce 1989. Nastavili jsme systém umožňující chránit přírodu a krajinu na základě odborných a vědeckých poznatků, nikoli na základě přání a pokynů „strany a vlády“, jak tomu bylo v dobách reálného socialismu.
Mnohé se stále nedaří. Neumíme dostatečně chránit zemědělskou půdu před nadměrnou erozí způsobenou nevhodným zemědělským hospodařením a často ani před fyzickou likvidací v důsledku stavebních a jiných činností sledujících ryze soukromé zájmy. Neumíme nebo stále nechceme v naší krajině zadržovat vodu efektivními a přírodě blízkými nástroji a nedaří se nám podstatně zlepšovat strukturu české krajiny, v důsledku čehož nám ubývají nebo dokonce zcela mizí nejenom vzácné druhy, ale i drobné druhy lovné zvěře a jiných živočichů, které byly na konci devadesátých let minulého století relativně hojné.
A v takové situaci nezazní fanfára, jak kdysi zpíval Jan Werich, ani nepřijde „spásonosný osel“, ale přicházejí opakované snahy prosadit a uzákonit možnost vyhnout se při povolování nejrůznějších typů staveb posouzení otázek ochrany přírody a krajiny, či dokonce celé problematiky ochrany životního prostředí. V mírnější podobě se pak objevují nápady navrhující zabývat se problematikou životního prostředí pouze formálně, nepřiznávat jí statut veřejného zájmu a v zásadě tak zpochybňovat ústavní právo českých občanů na příznivé životní prostředí.
Skutečné hodnoty začneme (bohužel) velmi často vnímat až ve chvíli, kdy o ně přijdeme. To platí v životě každého člověka i celé společnosti. Zvláště nelehké může být vnímání hodnot, za které nemusíme přímo platit. Čistý vzduch, čistá voda v řekách, pestrá a nezabetonovaná krajina, půda bez zbytečných pesticidů, stromy a keře ve městech – to je jenom malá část hodnot, které dnes považujeme za samozřejmost a které tady máme díky komplexní a soustavné ochraně životního prostředí v posledních třiceti letech. Měli bychom si proto velmi rychle uvědomit, že každé nerozumné a populistické omezování ochrany přírody a dalších složek životního prostředí je špatnou zkratkou na cestě zpět a blíže ke stavu, který byl v naší zemi v době reálného socialismu.

» 4.2.2019: Petrův dík za kormorána

“Účel světí prostředky” a “kdo chce psa bíti, vždycky hůl najde,” říkají známá česká přísloví. Vzpomněl jsem si na ně při nedávném projednávání zákona o poskytování náhrad za škody způsobené chráněnými živočichy. Snad proto, že se v posledních letech stala ochrana přírody otloukánkem, do kterého si leckdo rád praští v naději, že mu to přinese popularitu a politické body. O to víc dojemně působí vzácná shoda napříč dolní parlamentní komorou, která zrychleným způsobem schválila náhrady škody způsobené kormoránem, který již 6 let není chráněným živočišným druhem.
Sněmovna je suverén a může schválit prakticky cokoli, říkal už před mnoha lety tehdejší ministr financí Kalousek. Plně s ním souhlasím a jako demokrat to i respektuji. Pouze by mne potěšilo, kdybych přitom nemusel poslouchat nespravedlivou kritiku na adresu Ministerstva životního prostředí a kdyby si řečníci zjistili alespoň základní fakta o populaci kormorána velkého v ČR, stejně jako o stavu populací kormorána v jiných evropských zemích, které české zákony ani české úřady nemohou ovlivnit.
Fakta nám totiž jasně říkají, že kormorán by na našich rybnících způsoboval škody i tehdy, kdybychom jej v uplynulých desetiletích nechránili ani minutu. V takovém případě by ale v roce 2000 nevznikla možnost čerpat na náhradu těchto škod peníze ze státního rozpočtu, kterou čeští majitelé rybníků do roku 2013 hojně využívali. Proto si myslím, že snaha zajistit v následujících třech letech našim rybníkářům příspěvek ve výši několika desítek miliónu ročně by nemusela být balena do dezinformací o přehnané ochraně čehokoli. Stejně jako bychom si neměli nalhávat, že lze na území ČR řešit velikost evropské populace kormorána velkého, když statisíce jedinců tohoto druhu hnízdilo a hnízdí mimo naši republiku a desítky tisíc z nich k nám pravidelně přilétají zimovat. Několik set párů hnízdících v ČR představuje z tohoto pohledu a především z pohledu škod na rybách málo významný podíl.
Umíme-li ve státním rozpočtu najít peníze na zmírnění škod způsobených soukromým lesním hospodářům kalamitními škůdci nebo zemědělcům mrazem či suchem, měli bychom umět najít peníze i pro majitele rybníků. A měli bychom to umět bez vymýšlení legislativních taškařic a složitě vykonstruovaných zástupných důvodů. I zákonodárce by měl umět jednoduše říct: “Prostě chci ze státního rozpočtu podpořit rybníkáře. Tečka.” Petrův dík by v takovém případě nebyl o nic menší.

» 18.1.2019: Kladiva a hřebíky

Lidé milují jednoduchá řešení. Mají pocit, že jim rozumí a jsou ochotni se s nimi ztotožnit. Ve skutečnosti však v životě lidské společnosti rychlá a jednoduchá řešení málokdy vedla k dobrému výsledku. Právě naopak. Na mnoha příkladech z historie lze doložit, že výsledkem byly krize nebo tragédie obřích rozměrů. Jednostranná víra ve všeřešící moc volného trhu, stejně jako víra ve zlepšení života prostřednictvím odstranění všech nerovností v lidské společnosti se opakovaně ukázala být slepou uličkou a většinou přinesla lidem pouze více problémů a zla.
Právě proto v situaci, když slyším nebo čtu o snaze kohokoli prosadit nějaké nové jednoduché řešení, zpozorním. Ať už se jedná o řešení problémů globálních, jako je probíhající klimatická změna, nebo výsostně českých, jako je opakovaně kritizovaná komplikovanost povolování staveb v České republice, začnu být velmi ostražitý a snažím se najít odpovědi na jednoduché otázky týkající se těchto nápadů. Ptám se, zda autor vůbec identifikoval a v celé šíři pochopil podstatu problémů, které chce řešit. Chci vědět, jaké existují úhly pohledů na problematiku a zda sám navrhovatel pohlíží na problém z perspektivy vhodné pro jeho řešení. A nemohu opomenout ani otázku, jestli si autor uvědomuje všechny důsledky svého návrhu a jestli některé z nich záměrně nepřehlíží.
Tato „hra na otázky a odpovědi“ by měla stát na začátku každého rozhodnutí měnit zákony nebo jinak významně zasahovat do života naší společnosti. A pokud děláme rozhodnutí bez znalosti odpovědí na tyto a další důležité otázky, pokud jednáme bez informací o skutečném stavu problémů, budou naše rozhodnutí velmi pravděpodobně špatná a povedou, jako už v minulosti mnohokrát, nikoli ke zlepšení, ale naopak ke zhoršení současného stavu.
Jedno pořekadlo říká: „Dej dítěti kladivo a vše kolem něj začne vnímat jako hřebíky.“ Jsem si jist, že jeden špatný zákon udělá víc škody, než jedno kladivo.

» 5.12.2018: Vlci, draci, ostrostřelci

Každé malé dítě v Česku ví, že zlý vlk sežral babičku i s Červenou Karkulkou a že hodný myslivec babičku i Karkulku zachránil a zlého vlka zabil. Zoologové zase vědí, že zdravá příroda potřebuje masožravé predátory, kteří jsou schopni udržovat rovnováhu v přírodních společenstvech býložravců či všežravců. Do jisté míry bychom přitom do skupiny “masožravých predátorů” mohli zařadit i myslivce, kteří se o redukci přemnožené zvěře také (občas) snaží.
Ekologicky vzdělaný člověk ví, že příroda nezná “zlá a hodná zvířata”. Příroda funguje na principu “hledání rovnováhy”. Přemnoží-li se jeden druh živočichů, začne se zvyšovat počet jeho predátorů, kteří vrátí situaci blíže k vyváženému stavu. To pochopitelně nemůže nastat v situaci, kdy se ve volné přírodě predátoři nevyskytují. A právě taková situace nastala v Českých zemích v minulých stoletích po vyhubení velkých šelem, především vlka a medvěda. O vyhubení se v těchto případech postaral člověk, který patří beze sporu mezi tzv. vrcholové predátory.
Člověk začal mít v posledních desetiletích pocit, že jeho schopnosti mu umožňují řídit přírodu. Mnoha lidem se v hlavách zrodily pocity všemocných draků, pocity vládců a pánů tvorstva. A přestože nám příroda (a možná i celá planeta Země) dává opakovaně najevo, že jsou lidé tváří v tvář planetárním a přírodním silám naprosto bezmocní, přesto se mezi námi stále objevují jedinci, které pocity pánů tvorstva neopouštějí.
Snad právě proto musíme opakovaně poslouchat názory některých zástupců Českomoravské myslivecké jednoty, že vlci, medvědi, vydry a další velké šelmy nepatří do české krajiny. A to i v situaci, kdy sami myslivci nejsou schopni řešit téměř kalamitní stavy divočáků v České republice a dlouhodobě přemnoženou srnčí a jelení zvěř v českých lesích. Ve všech případech přitom takto přemnožená zvěř způsobuje škody v řádu minimálně stovek miliónů korun ročně. A v této situaci začnou zástupci ČMMJ otevírat diskuzi o škodách způsobených šelmami.
Nevím, jak vám, ale mně to připomíná absurdní scénu, ve které “slepý myslivec začne střílet ostrými náboji”.

» 16.11.2018: Manželství a jiné rituály

Jeden starý příběh z Talmudu vypráví, jak přišel muž k rabínovi a pravil: „Rabi, my Židé dodržujeme mnoho tisíc let desítky rituálů, z nichž některé jsou pro nás záhadné, nerozumíme jejich smyslu ani neznáme důvod jejich vzniku. Nebylo by správné ty nesrozumitelné a zastaralé rituály zrušit?“ A rabi mu odpověděl: „Máš pravdu, že u některých rituálů a pravidel neznáme důvod vzniku ani jejich účel. Může ale kdokoli z nás, kdo žijeme pouze jeden lidský život, rozhodnout, které z těch rituálů stále fungují a které ne?“
Pravidla fungování lidské společnosti se vytvářela mnoho tisíciletí. Mnohá z těchto pravidel, která ovlivňují každého z nás, nedokážeme ani popsat, ani pochopit. Můžeme pouze konstatovat, že fungují. V některých případech mají nejenom biologické kořeny, ale zasahují do sféry těžko popsatelného „společenského vědomí“ a možná ještě mnohem dál za obzor lidského vnímání a lidských schopností.
Typickým rysem dospívání člověka je snaha oddělit se od starého světa svých rodičů a vytvořit si svůj nový svět. Dospívající člověk má pocit, že z onoho starého světa nic nepotřebuje, že si vše zařídí podle sebe. Postupně ale zjišťuje, že pro každou lidskou bytost, tedy i pro něj, existují nepsaná pravidla, bez jejichž dodržování není schopen existence v lidské společnosti. Pravidla určující vztah muže, ženy a dětí, pravidla určující vztahy v malých i větších komunitách, pravidla určující formální i neformální vůdce společnosti.
Je nejspíš zcela nevyhnutelné, aby se čas od času lidská společnost dostala do situace, kdy hlasy nedospělých zesílí příliš a kdy se objeví snaha přestat respektovat základní pravidla fungování lidské společnosti. V takové chvíli vidíme, jak někteří jednotlivci, kteří se na krátkou dobu dostali k formální moci o něčem rozhodovat, nejsou díky své osobní nabubřelosti a pocitu výjimečnosti schopni dohlédnout významu tisíciletých tradic. A je pak na zbytku společnosti, jestli v pudu sebezáchovy takové jedince zastaví nebo jestli dovolí zkomplikovat život nejen sobě ale i několika generacím svých potomků.
Lidská společnost, stejně jako příroda, se díky vnitřním pravidlům, která nevytvářel člověk, nakonec vzpamatuje, ozdraví a zregeneruje. Trvá to ale mnoho desetiletí a z pohledu člověka to představuje život několika generací, které, bohužel, na ztrátu respektu k zákonům přírody a lidské společnosti vždy doplatí.

» 13.11.2018: Psi hlídací a ti druzí

Novináři sami sebe rádi označují za “hlídací psy demokracie”. Někteří z nich to dělají tak často, že po určité době začnou sami trpět neodolatelným nutkáním nejen důsledně hlídat, ale soudit a rozhodovat. A tento pocit “božského předurčení psát historii” změní mnohdy nadějného novináře v autora sci-fi románů. Románů, které jsou však nadále veřejnosti podávány jako seriózní informace z pera seriózního novináře.
Být dobrým novinářem podle mne znamená přijmout skutečně velkou míru zodpovědnosti za vše, co napíšu a vypustím do veřejného prostoru. A v době elektronických médií to platí ještě naléhavěji, než tomu bylo před padesáti nebo dokonce sto lety. Kdysi si uznávaná média zakládala nejen na nezávislosti, ale také na důsledném dodržování pravidel nebo, chcete-li, etiky novinářské práce. Neověřené nebo dokonce účelově zkreslené informace se na veřejnost dostávaly mnohem méně často, než je tomu dnes. Vedle zájmu čtenářů si majitelé sdělovacích prostředků cenili více vlastního renomé a důvěryhodnosti.
Možná nejsem sám, kdo má pocit, že se poslední desetiletí vyznačují hromadnou rezignací médií na serióznost a důvěryhodnost a jednostranným upřednostněním sledovanosti doslova “za jakoukoli cenu”. Bulvarizace posledních zbytků kdysi seriózních novin a televizí nabrala raketové tempo. V takovém prostředí se pak nemůžeme divit, že se stále častěji objevují vymyšlené nebo minimálně hrubě zkreslené informace, jejichž jediným posláním je vzbudit zájem čtenářů, diváků a posluchačů prahnoucích po co “nejkrvavějších” senzacích.
Větší část veřejnosti neumí (a nikdy neuměla) rozlišit pravdivou informaci od lží a senzacechtivých výmyslů. Proto je vysoká míra zodpovědnosti těch, kteří mají možnost informace hromadně šířit, pro existenci demokratické společnosti zásadní a nenahraditelná. Pokud nebude jakákoli demokratická společnost schopna zajistit nejenom nezávislost, ale také zodpovědnost a serióznost svých novinářů, vydá se nezadržitelně na cestu k diktátorskému režimu, který pravidla fungování médií nastaví zcela jiným způsobem.

» 9.11.2018: Věc: Jarek Nohavica

Kdo z nás
Dostal právo soudit jiné
Kdo z nás
Rozhoduje o nevině
Kdo z nás
Oděn do své vlastní pýchy
Kdo z nás
Soudí sebe a své hříchy
Kdo z nás
Kdo z nás
Kdo z nás
Má svatý hlas

» 18.10.2018: Degradace české půdy bohužel pokračuje!

V pondělí 22.10.2018 se v Bruselu sejde v pořadí již 7. jednání Expertní skupiny pro ochranu půdy. Pracovní materiály k tomuto jednání hovoří jednoznačně o pokračující degradaci půdy v členských státech EU a o nutnosti změnit tento špatný stav. Evropská komise proto zcela správně znovu otevírá téma společné směrnice na ochranu půdy před ničením či nevratnou degradací. Hovoří přitom o nezbytnosti stanovit alespoň minimální ochranu všech ekosystémových hodnot, které půda společnosti přináší a bez kterých se neobejdou ani generace našich potomků.
Z historie víme, že se nejedna civilizace dokázala zničit právě svým krátkozrakým nakládáním s půdou. Degradace a likvidace půdy vedla nejenom ke snížení schopnosti zajistit potraviny pro obyvatelstvo, ale v širších důsledcích ovlivnilo ničení půdy vodní režim celé krajiny, která se postupně stávala méně obyvatelnou. V těch nejextrémnějších případech došlo doslova k proměně kulturní krajiny v neobyvatelnou poušť.
V ČR již několik let projednáváme vyhlášku, která má za úkol stanovit základní parametry ochrany zemědělské půdy před erozí. Jedná se o úkol velmi důležitý, protože v ČR přicházíme díky erozi každý rok minimálně o neuvěřitelných 21 mil. tun ornice. V mnoha případech se přitom připravujeme o půdu, kterou lze označit za neobnovitelný přírodní zdroj, právě nevhodným zemědělským hospodařením, kdy současně velmi nedostatečně využíváme známé způsoby ochrany krajiny před negativními projevy vodní eroze.
Protierozní vyhlášku potřebují nejenom orgány ochrany zemědělské půdy, potřebuje ji celá naše společnost a potřebuje ji už hodně dlouho. Mnohamiliardové škody na zemědělské půdě, které způsobuje vodní eroze celé společnosti, nejsou problémem pouze pro nás a nyní, ale budou závažným problémem pro naše potomky po mnoho budoucích generací.
Ministerstvo životního prostředí si to uvědomuje a trpělivě usiluje o zlepšení současné situace. Aby však mohly být jeho kroky úspěšné, potřebuje nejenom poctivou spolupráci ze strany Ministerstva zemědělství, ale také zásadní změnu postoje Agrární komory, která by svůj lobbing měla více zaměřit na vyjednávání lepších podmínek v rámci Společné zemědělské politiky EU a méně na blokování schválení protierozní vyhlášky.

» 2.11.2017: Osudové české osmičky

Život člověka i celé společnosti probíhá v cyklech. Zdá se, že v životě české společnosti hrají významnou úlohu roky s osmičkou na konci. Z nějakého důvodu se v těchto letech opakují pokusy omezit svobodu a demokracii na území tohoto malého středoevropského státu. Jako by „zlo“ nabíralo na síle vždy, když se přiblíží rok ukončený osmičkou.
Je smutné pozorovat synergii sílící snahy několika jedinců omezit svobodu a demokracii a masy mlčících, přihlížejících, „spokojených“ lidí, kteří už nepamatují nebo si nechtějí pamatovat, co se stalo v letech 1938, 1948 i 1968. Stejně jako tenkrát slyšíme: „Nic zlého se nestane, máme přece demokracii.“ Stejně jako tenkrát mlčky pozorujeme, jak je demokracie nejdřív zneužita a následně ubita.
Jestliže v roce 1938 se k nám zlo „přelilo“ ze sousedního Německa, byť za významné pomoci mnoha původně českých občanů, v letech 1948 i 1968 jsme to byli my sami, kdo jsme si svobodu a demokracii znásilnili a následně udusili.
Rok 1998 byl po svobodných volbách v roce 1990 rokem prvního pokusu, kdy se zlo opět nadechlo a pokusilo se demokracii přidusit. Po dvaceti letech stojíme na prahu roku 2018 a sledujeme, jak někteří z aktérů útoku na demokracii v roce 1998 hrají opět hlavní roli, jak se opět chystají zaútočit. Posíleni několika dalšími „smrtijedy“. Sledujeme a mlčíme. Jako v letech 1938, 1948 i 1968. Čeká další generaci osud lidí žijících v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech? A jsou vůbec Češi schopni ukončit tento bludný osmičkový kruh?

» 1.5.2017: Dobrá zpráva pro starosty obcí

Starostové obcí, kteří realizují veřejné zakázky, mohou být zase o něco klidnější a někteří možná i spokojenější. Ukazuje se, že přístup policie k posuzování povinností starostů při správě obecního majetku začíná být méně přísný. Poslední kauza z malé obce na Uherskohradišťsku to potvrzuje minimálně pro území Zlínského kraje. Bývalá starostka tam několik dní před termínem realizace stavební zakázky uzavřela dodatek ke smlouvě, kterým konečný termín realizace prodloužila a umožnila tak dodavatelské firmě vyhnout se smluvní pokutě, která činila 10000,- Kč za každý den prodlení. Ve výsledku tak ušetřila dodavatelské firmě 80000,- Kč. Podle policie bylo vše v pořádku a starostka postupovala zcela v souladu se zákonem.
Tedy, milé starostky a milí starostové, až se příště dostanete do situace, kdy vaši dodavatelé budou mít problém s dodržením smluvních termínů, neváhejte uzavírat dodatky ke smlouvám a posouvat konečné termíny realizace stavebních a jiných prací, a to bez ohledu na smluvní sankce, které jste sjednali ve smlouvě o dílo. Vaši smluvní dodavatelé vám budou určitě vděční a v nejednom případě vaši „vstřícnost“ bezesporu náležitě ocení.

» 4.3.2017: Móda ústavních žalob

Spory před Ústavním soudem zdají se býti pro mnohá média větším lákadlem, nežli med pro hladové vosy. Ústavní právo se přitom rozhodně nedá označit za jednoduchou oblast právní vědy. Proto mne udivuje, jak často se v posledních letech setkávám v mediálním prostoru s myšlenkou žalovat nějaký právní předpis u Ústavního soudu. V případě poslední novely zákona o ochraně přírody a krajiny, která upravuje pravidla pro národní parky, jsme se „vyhrožování“ ústavní stížností nakonec také dočkali. A to přímo na titulní straně celostátního deníku. Co na tom, že Legislativní rada vlády, ve které působí naši významní ústavní odborníci, nezaznamenala ani stín kolize s Ústavou? Starosta významné šumavské obce je o protiústavnosti novely prostě přesvědčen a bude žádat senátory, aby podali ústavní žalobu. V médiích se totiž nejlépe prodávají výkřiky, které, byť jsou obsahově prázdné, vypadají vznešeně. A spojení slov žaloba a Ústavní soud má přesně ony parametry. Parametry zoufalé snahy udržet si pozornost médií, i když už nemám co říct.

» 17.2.2017: Touha po neklidu

Mediální debata na téma novely zákona o ochraně přírody a krajiny obsahuje jeden důležitý prvek, konkrétně touhu některých starostů šumavských obcí vyhrotit za každou cenu argumentační spor a překročit nejenom společensky, ale i morálně přijatelné hranice. Jejich emotivní výkřiky bez věcného obsahu jsou pokračováním kritiky, kterou slyšíme mnoho let a ze které jsme se nikdy nedozvěděli, jak konkrétně úředníci ministerstva či správy národního parku ublížili konkrétní obci, tedy co konkrétně jí nedovolili nebo v čem ji omezili. Konkrétní kritika má vždycky řešení, nekonkrétní projevy negativních emocí naopak řešení nemají.

Nekonkrétní kritika však přesto může mít cíl, a tím může být dlouhodobě se vlekoucí spor. Bohužel se zdá, že právě udržování sporů v NP Šumava je hlavním motivem odmítání vládní novely zákona ze strany některých starostů. V situaci, kdy novela zavádí patnáctiletou garanci stability a senátní úpravy tuto garanci ruší, nelze chápat podporu senátní verze jinak, než jako podporu nestability a umělého udržování sporů a nejistoty. Možná je právě tohle cíl některých starostů, pochybuji však, že by to byl skutečný zájem obyvatel šumavských obcí.

Starostové opakovaně deklarují vůli chránit přírodu, byť se někteří z nich netají skutečností, že to platí pouze v mezích jejich představ, jak má „správná příroda vypadat“, a že při překročení těchto mezí je třeba přírodě „vysvětlit“, jaká je její „správná podoba“. Nicméně nás všichni ujišťují, že nechtějí v národním parku přehrady, golfová hřiště ani aquaparky. Pak je tedy otázkou, proč podporují návrhy senátorů, jejichž schválení by realizaci těchto typů záměrů v národních parcích umožnilo?

Co tedy vede některé starosty ke stupňování emocí a sporů? Možná pouze strach ze situace, kdy na Šumavě zavládne přijetím vládní novely více jak 15-leté období stability a oni přestanou být zajímaví pro média a někteří z nich nakonec i pro své voliče. A pro ten strach neváhají podporovat destrukci novely zákona a bezprecedentní oslabení ochrany přírody ve všech našich národních parcích.

» 10.2.2017: Legislativní koniny z Valdštejnské konírny

Tvorba zákonů je řemeslo, které je možné dělat, ostatně jako každé jiné řemeslo, dobře nebo špatně. Kvalita legislativní práce přitom závisí nejenom na promyšlené práci odborníků v oblasti práva, ale stejnou měrou na schopnosti vnímat praktické dopady schvalovaných změn zákonů.
Je známou pravdou, že „politika je umění možného“. To bezezbytku platí pro politiky na komunální a regionální úrovni. Zákonodárce však při svém rozhodování navíc přebírá politickou zodpovědnost za dopady zákonů na život společnosti.
Vládní novela zákona o ochraně přírody a krajiny zabývající se ochranou národních parků byla připravena po mnohaměsíční a velmi podrobné diskuzi, a to nejen se zástupci obcí v radách národních parků, ale se stovkami odborníků na ochranu přírody a na právo životního prostředí. Diskuze v poslanecké sněmovně byla dlouhá a náročná a snad právě proto nakonec 121 poslanců odsouhlasilo návrh novely s několika přijatelnými úpravami. S úpravami, které respektovaly dohodnutou koncepci novely a mohou být v praxi používány bez rizika nejasností, sporů nebo poškození přírody v našich národních parcích.
Senát se bohužel rozhodl jít jinou cestou nežli poslanecká sněmovna a na návrh senátora Větrovského senátoři těsnou většinou odsouhlasili 30 pozměňovacích návrhů, kterými chtějí zcela změnit osm klíčových paragrafů zákona, které se týkají ochrany přírody v národních parcích. Návrhy senátorů přitom mění nejenom vlastní definici národních parků, ale staví doslova na hlavu 25 let fungující systém jejich ochrany. Požadavek senátorů, aby na území národních parků nemohla být ochrana přírody upřednostněna před turistikou, rekreací a regionálním rozvojem, je nejenom absurdní, ale pro všechny naše národní parky jednoznačně likvidační. Senátoři se tím pokoušejí vložit do zákona pověstné „dračí vejce“.
Vedle uvedených „dračích vajec“ obsahují senátní pozměňovací návrhy také chyby, které v praxi povedou jednak k obtížné použitelnosti takto upraveného zákona a zcela jednoznačně také k dlouhé řadě soudních sporů. I to může být pochopitelně záměrem jednotlivců, kteří panu senátoru Větrovskému návrh podstrčili. Jisté však je, že pokud senátní návrh zavádí v právním systému nedefinované pojmy a pokud v jedné části zákona odkazuje na neexistující jiné části zákona, jedná se o výsledek velmi nekvalitní legislativní práce.
Jako důkaz, že občas pravá ruka neví, o čem levá hlasuje, je v médiích deklarovaná snaha senátorů posílit postavení obcí v národních parcích. Výsledek jejich hlasování je však přesně opačný. Senátoři navrhují schvalování významných dokumentů v národních parcích ministerskou vyhláškou a berou tak obcím významnou možnost uplatnit svoje námitky, které by podle sněmovní verze obce uplatnit mohly.
Legislativní práce je vskutku řemeslo. A dobrý švec se pozná nikoli podle toho, jak hlasitě kritizuje práci jiného ševce, ale podle toho, zda se boty z jeho dílny dají vůbec nosit bez rizika, že si v nich zničíme nohy.

» 9.11.2016: O primitivním populismu a primitivních populistech

Politická moc a vliv je pro mnohé neodolatelná touha. Někteří lidé po nich nejenom touží, ale jsou schopni pro jejich získání a udržení udělat doslova cokoli. Pomineme-li skutečnost, že se v případě politické moci jedná o pouhou „prchavou iluzi skutečné moci“, můžeme se zamyslet nad aktuálními praktikami některých českých politiků.

Zdá se, že platí následující pravidlo: „Čím slabší osobnost usiluje o politický vliv, tím více se uchyluje k praktikám primitivního populismu“. Neschopnost řešit silná a společensky důležitá témata vede tyto jedince k zoufalé snaze reagovat na témata zcela podružná, a to doslova kdekoli a kdykoli. V horším případě pak zaznamenáváme pokusy témata uměle vyrábět a prostřednictvím médií je předkládat „šokované veřejnosti“.

Primitivní populisty nacházíme napříč politickým spektrem. Jejich společným rysem vedle absence skutečných témat je schopnost popírat vlastní názory a argumenty vždy, kdykoli mají pocit, že je to pro ně aktuálně výhodné. Někdy doslova v přímém přenosu a s asistencí televizních kamer. Dlouhodobá důvěryhodnost je netrápí, protože žijí v přesvědčení, že lidé rychle zapomínají a pravdivost mediálně presentovaných informací si veřejnost neověřuje.

Je také možné, že existuje zákonitost mezi mírou ekonomické stability a spokojenosti společnosti a tendencí více naslouchat a věřit primitivním populistům. Společnost si tím možná podvědomě vytváří předpoklad pro vznik vnitřní krize, která po určité době povede k nalezení silných osobností schopných nejenom poslat primitivní populisty na okraj zájmu společnosti, ale především schopných dát společnosti dlouhodobé vize. Osobností, které vědí, že skutečná moc má kořeny v osobní poctivosti a zodpovědnosti a nikoli v laciné mediální popularitě.

» 21.4.2016: Inspirace senátní půdou

Půda je nenahraditelným přírodním zdrojem plnícím celou řadu funkcí. Ochrana půdy v České republice je typickým příkladem, kdy současná společnost žije na dluh a na úkor budoucích generací. Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu (ZPF) z roku 1992, který má půdu chránit, je ze strany nejrůznějších zájmových skupin pravidelně trhán na kusy a oslabován vkládáním nejrůznějších výjimek. Opakovaně se objevují snahy dávat obcím pravomoc „betonovat“ zemědělskou půdu mimo zastavěná území bez povinnosti získat souhlas orgánu ochrany ZPF nebo alespoň s minimálním dopadem na výši poplatku za zábor půdy.
V Poslanecké sněmovně i v Senátu zaznívají hlasy, ať si státní úřady hlídají zábory zemědělské půdy pouze v procesu územního plánování a poté ať již nezasahují do územních a stavebních řízení. S touto „podnětnou“ myšlenkou přichází opakovaně pan poslanec Petr Bendl a v posledních dnech ji na jednání senátního výboru prosazoval také senátor Radko Martínek. Věřím, že oba pánové velmi dobře znají nejenom proces územního plánování, ale také platné znění zákona o ochraně ZPF, a že domýšlejí dopady svých návrhů.
„Jednoduchý“ postup, kdy by souhlas se záborem zemědělské půdy byl orgánem ochrany ZPF vysloven již v procesu územního plánování, by musel být současně doplněn vyměřením odvodu za zábor zemědělské půdy. Pomineme-li skutečnost, že plochy pro výstavbu jsou v územních plánech vymezovány ve větším rozsahu, než bývá skutečná plocha „zabetonované“ půdy, je zcela jasné, že při takovém „jednoduchém“ postupu by plátcem odvodu za zábor zemědělské půdy vymezené v územním plánu jako plocha pro výstavbu musela být obec, která by daný územní plán schvalovala. Na obce by se tím přenášela finanční zátěž spojená s placením poplatku, a to i u záměrů realizovaných soukromými subjekty.
Věřím, že naši zákonodárci jsou vedeni skutečně upřímnou snahou zjednodušit legislativu a snížit administrativní zátěž občanů a obcí a že jejich podnětné myšlenky necílí na úplně odstranění poplatků za betonování zemědělské půdy a na další výrazné oslabení ochrany půdy v České republice.

» 27.11.2013: Riziko politizace procesu EIA

Hodnocení vlivu na životní prostředí (tzv. Proces EIA) patří mezi základní pilíře ochrany životního prostředí. Jeho uzákonění v devadesátých letech minulého století patřilo k významným krokům na cestě k systematické a skutečně odborné ochraně životního prostředí v České republice.

Význam procesu EIA je možné spatřovat ve více rovinách. První rovinou je komplexní a skutečně odborné posouzení vlivu konkrétního záměru na všechny složky životního prostředí. To je důležité, chceme-li zodpovědně chránit nejenom zdraví obyvatel České republiky, ale také existující přírodní či krajinné hodnoty. Druhá rovina je rovinou podnikatelské a ekonomické jistoty, pro kterou je EIA nástrojem skutečně odborného a tedy i spravedlivého přístupu ke všem záměrům, které mají správní orgány posuzovat.

Proces EIA má zákonem daná jasná pravidla a pracovníci státní správy jsou povinni se těmito pravidly řídit. Pouze odborné argumenty a jasně stanovená procesní pravidla mohou být podkladem pro rozhodování orgánů státní správy v procesu EIA. A emoce, nálady obyvatelstva nebo tzv. „veřejné mínění“ za odborný argument skutečně považovat nemůžeme. Stejně jako politické deklarace nebo politické sliby uvedené ve volebních programech.

Pokud bychom dnes nebo kdykoli v budoucnu dovolili, aby bylo odborné posuzování vlivu na životní prostředí nahrazeno politickým rozhodováním vlivných představitelů politických stran či hnutí, vrátili bychom se v této oblasti hluboko před rok 1990. Doufám, že si tuto skutečnost uvědomují nejenom hejtmani a radní krajských vlád, ale také současní i budoucí stínoví či nestínoví ministři životního prostředí.

» 15.10.2013: Zvláštní znamení touhy

V arabském světě jsem poznal, že lidskou přirozeností je následovat vůdce. A pokud vůdce chybí, vzniká ve společnosti pocit frustrace. Objevují se pocity tápání a touha najít někoho, kdo ukáže jasný směr. Někoho, kdo najde jednoduché a všem srozumitelné řešení.

Slova, která v posledních týdnech vyslovuje Andrej Babiš a lídři jeho krajských kandidátek, neslyšíme poprvé. Jsou to slova nespokojených spoluobčanů, kteří touží po zásadní změně. Mnohdy sice neznají cíl své touhy po změně, přesto jsou o nutnosti příchodu něčeho nového bytostně přesvědčeni. Andrej Babiš a jeho hnutí tak vlastně nepotřebují vymýšlet volební program. Stačí zajít do hospod a kaváren a pak v televizi memorovat odposlouchané názory. A výsledek? Ten je úžasný! Lidé sedí u televize a poslouchají, jak jejich vlastní názory říká „jejich řečí“ nová tvář. Nový vůdce. Konečně!

Kladu si otázku, kolik obyvatel České republiky se zamýšlí nad hodnotami demokratického uspořádání naší společnosti. A není to pouze řečnická otázka. Opuštění těchto hodnot a jejich výměna za oddanost novému vůdci je vážným signálem pro českou, moravskou i slezskou politickou scénu. Pokud se totiž ukáže, že nezanedbatelná část naší společnosti dá ve volbách do Poslanecké sněmovny hlas hnutí zcela ovládanému člověkem, který toto hnutí založil, který v něm má svrchované pravomoci a který toto hnutí de facto „vlastní“, pak se musíme ptát, jaká je budoucnost politických stran fungujících více či méně na demokratických zásadách a principech.

Případný výrazný volební úspěch Andreje Babiše bude zkrátka vážným znamením touhy české společnosti po zásadní změně celého českého politického systému.

» 12.9.2013: Rykalizace politických struktur (aneb moje zamyšlení ze 7.6.2013)

Kladu si otázku, jak bychom vlastně měli hledat naše lídry. Lídr – vůdčí osobnost? Lídr – respektovaná osobnost? Ve sportovní hantýrce tak bývá označován nejlepší hráč. Hráč, který dokáže nejenom dávat góly, ale který také dokáže tmelit tým v době, kdy se hra nedaří. Hráč, který se nebojí převzít zodpovědnost za neúspěch celého týmu. Je zřejmé, že ve sportu se špatný hráč lídrem stát nemůže.

Jak je to ale v politice? Jsou naše politická pravidla nastavena tak, že se lídry mohou stát pouze ti nejlepší? Obávám se, že nikoliv. V politice totiž lídry nevybíráme, v politice lídry volíme. A volby nelze považovat za sportovní utkání, ve kterém se lepší hráč prosadí díky svému talentu či dovednostem.

V devadesátých letech jsme nacházeli ve vedení politických stran celou řadu respektovaných osobností. Osobností, které si uznání vydobyli svojí prací, svými odbornými vědomostmi a dovednostmi. V posledním desetiletí je ale bohužel stále více patrný jejich úbytek. Nemizí ze společnosti, ale vytrácejí se z politických stran. Jsou nahrazováni lidmi, kteří se naučili šikovně využívat volební řády a stranické předpisy. Lidmi, kteří pochopili, že být v politice lídrem neznamená „být nejlepším hráčem týmu“, ale stačí jediné – „vyhrát vnitrostranické soupeření“. Osobně jsem tomuto jevu začal říkat „rykalizace politických struktur“.

Chceme-li se nejenom v Uherském Hradišti a nejenom v ČSSD pohnout z místa, musíme dát lidem prostor, aby se nebáli vybírat si skutečné lídry. Je totiž v našem vlastním zájmu, aby se „rykalizace“ nestala běžně používanou a v mnoha případech i jedinou metodou naší politické práce.

(7. června 2013, cestou „na západ“)

» 5.7.2013: Sekera v kořenech Cyrilometodějského odkazu

Dnešní slavnostní mše na Velehradě měla být oslavou 1150 letého výročí příchodu slovanských věrozvěstů na Velkou Moravu. Oslavou mise, která přinesla Velkomoravanům písmo a která jim umožnila sloužit křesťanský obřad v jazyce, kterému rozuměli.

Papežský vyslanec dnes na Velehradě také sloužil mši v českém jazyce. Téměř celou. Až na jedinou modlitbu. Modlitbu „Otče náš“, kterou zná skutečně velká většina české společnosti, slyšelo několik desítek tisíc účastníku mše v její latinské verzi.

Co znamená dnešní poselství slov „Pater Noster“? Jaký vzkaz poslali katoličtí kněží národu Čechů a Moravanů? Myslím si, že se jednalo o vzkaz zcela jednoznačný – oslavujte si své slovanské apoštoly, své Cyrily a Metoděje, ale uvědomte si, že v křesťanském světě vládne Vatikán!

Ve dnech, kdy oslavujeme kulturní a historickou událost, která položila zaklady české a moravské státnosti, kultury a vzdělanosti, považuji takový čin arcibiskupů a kardinálů, za hrubý a necitlivý útok na podstatu Cyrilometodějského kultu. Symbolicky lze považovat dnešní latinsky přednesenou verzi krásné české modlitby „Otče náš“ přímo u baziliky na Velehradě za sekeru zaťatou do kořenů odkazu Sv. Cyrila a Metoděje.

» 3.6.2013: Krajina, déšť a povodně

„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“, říká stará moudrost. A většina z nás tomuto obraznému popisu „nezastavitelnosti času“ rozumí. Rozumíme ale také poselství skutečných řek, které nás opakovaně zasáhnou ničivou silou povodní?

Zdá se, že ani zkušenosti bezmála celé generace našich spoluobčanů s povodněmi posledních patnácti let nestačí na změnu přístupu české společnosti k nakládání s vodou v krajině. V následujících dnech budeme v médiích číst a poslouchat, kdo všechno může za škody způsobené posledními povodněmi. Kdo co zanedbal a kdo nedal dostatek peněz na vyšší hráze a větší přehrady. Zelenou v médiích dostanou „apoštolové“ jediných správných řešení, za které budou nejspíš označeny nákladné technické úpravy několikrát upravených umělých koryt.

Povodeň ale začíná od jednotlivých kapek, které dopadají na krajinu, ve které žijeme. A právě stav krajiny může významně ovlivnit průběh povodní. Jestli dnes můžeme hledat skutečný problém a nedostatek iniciativy, pak je to pomalý postup státních úřadů a organizací při iniciaci změn struktury krajiny v České republice v posledních letech. Mnoho let má například Ministerstvo životního prostředí k dispozici výsledky pilotních projektů přírodě blízkých protipovodňových opatření a není schopno zajistit jejich využitelnost pro efektivní čerpání stamiliónů z evropských dotačních fondů. Stejně tak správci povodí nejsou ochotni věnovat větší pozornost rizikovým jevům mimo koryta vodních toků, čímž by účinně předcházeli celé řadě větších či menších povodňových situací.

Krajina, déšť a povodně se od sebe oddělit prostě nedají. Voda se v krajině vždy rozlévala a vždy se rozlévat bude. Je bláhové hledat nákladná technická řešení, která by tento jev z naší krajiny zcela odstranila. Je to nejenom bláhové, je to navíc velmi nemoudré a ve vztahu k našim potomkům nezodpovědné. Taková řešení jsou totiž nejenom zbytečně drahá, ale vedou v konečném důsledku k vysušování krajiny a ke zmenšování zásob vody. A bez vody, jak všichni víme od základní školy, není živá krajina. Bez vody prostě není život.

» 21.3.2013: Střílet do prezidentů dovoleno!
Policie nám vyslala jasný signál. Vytáhnout zbraň a přiložit ji prezidentu republiky k tělu není nic víc, než banální přečin. Výtržnictví! Přečin srovnatelný se znečištěním vody v kašně na náměstí. Čím to je? Co je to za novou extrémní polohu české společnosti?
Nespokojenost většího množství obyvatel dává energii zastáncům extrémních postojů. Schopní manipulátoři si dobře uvědomují, že neklid ve společnosti je jejich příležitostí. Zneužití takových situací k zisku laciné popularity je pak velmi lákavé. Pokud mu však podlehne politik v pozici ústavního činitele, nedává tím najevo svoji odvahu a vyspělost. Ukazuje v takové chvíli jen svoji nezralost a nepřipravenost stát v čele společnosti.
Období konců a začátků ukazuje často dlouho skrývané vztahy i charaktery. Odcházející nedotknutelní jsou napadáni, lynčováni a popravováni, příchozí mocní jsou naopak testováni, co všechno si nechají líbit a jaký druh manipulace na ně bude působit. Z přírody známe druhy šelem, které napadají prakticky výhradně oslabené a zraněné jedince. Jméno těchto šelem není právě lichotivé. Jejich existence je ale realitou a nutností, stejně jako existence některých typů politiků.
Bagatelizace útoku na hlavu státu je symptomem nemocné společnosti. Stejně jako nezodpovědné mediální a soudní hrátky s obviňováním hlavy státu z velezrady. Jsou prostě témata, která by na lehkou váhu neměli brát ani ambiciózní ústavní činitelé.

Policie nám vyslala jasný signál. Vytáhnout zbraň a přiložit ji prezidentu republiky k tělu není nic víc, než banální přečin. Výtržnictví! Přečin srovnatelný se znečištěním vody v kašně na náměstí. Čím to je? Co je to za novou extrémní polohu české společnosti?

Nespokojenost většího množství obyvatel dává energii zastáncům extrémních postojů. Schopní manipulátoři si dobře uvědomují, že neklid ve společnosti je jejich příležitostí. Zneužití takových situací k zisku laciné popularity je pak velmi lákavé. Pokud mu však podlehne politik v pozici ústavního činitele, nedává tím najevo svoji odvahu a vyspělost. Ukazuje v takové chvíli jen svoji nezralost a nepřipravenost stát v čele společnosti.

Období konců a začátků ukazuje často dlouho skrývané vztahy i charaktery. Odcházející nedotknutelní jsou napadáni, lynčováni a popravováni, příchozí mocní jsou naopak testováni, co všechno si nechají líbit a jaký druh manipulace na ně bude působit. Z přírody známe druhy šelem, které napadají prakticky výhradně oslabené a zraněné jedince. Jméno těchto šelem není právě lichotivé. Jejich existence je ale realitou a nutností, stejně jako existence některých typů politiků.

Bagatelizace útoku na hlavu státu je symptomem nemocné společnosti. Stejně jako nezodpovědné mediální a soudní hrátky s obviňováním hlavy státu z velezrady. Jsou prostě témata, která by na lehkou váhu neměli brát ani ambiciózní ústavní činitelé.

» 11.2.2013: Park Rochus – pohádka s neznámým koncem

Začátek letošního roku přinesl na stránky týdeníku Dobrý den s Kurýrem nový seriál na téma „Pozitiva a společenské jistoty projektu Park Rochus“. Z historie ne příliš dávné víme, že lidé typu Josepha Goebbelse dokáží s pomocí médií udělat pohádku i z velkých ničemností. Historie nás však také učí, že lidská společnost je nakonec vždy nepoučitelná a dokola opakuje stejné chyby.

Kouzlo mediální manipulace je přitom geniálně jednoduché. Stačí trpělivě a hlavně pořád dokola zdůrazňovat malé a nevýznamné přínosy projektu a současně mlčet o všech jeho skutečných problémech. Po krátké době získá velká část veřejnosti dojem, že je vše v pořádku a že v souvislosti s projektem neexistují žádná rizika ani problémy. Vznikne mediálně vytvořená pohádka. A pohádky mívají šťastné konce. To přece víme už od dětství.

Projekt Park Rochus ale ve skutečnosti není žádná pohádka. Je to reálný projekt se zcela reálnými riziky. Jeho největší rizika přitom nejsou ukryta v oblasti ochrany životního prostředí, ale v oblasti ekonomické. A občané Uherského Hradiště by měli znát odpovědi na otázky, z jakých prostředků bude město financovat provoz areálů a údržbu částí krajiny po vyčerpání dotačních prostředku. Na co dalšího nebude mít město finanční prostředky díky provozu areálu Park Rochus? A má vůbec město finanční prostředky na kofinancování tohoto nákladného projektu v situaci, kdy není schopno zajistit údržbu vlastního majetku? Neměly by finanční prostředky města směřovat spíše do rekonstrukce budovy, ve které sídlí Základní umělecká škola a která začíná být ostudou i hygienickým problémem pod jednou střechou?

Osobně budu vždy podporovat projekty přinášející užitek lidem, přírodě i krajině. Zkušenosti mnoha předchozích generací nám ukazují, jak má vypadat cesta udržitelné péče o krajinu. Pěče, která přináší užitek a současně zajišťuje uchování nebo prohloubení rozmanitosti krajiny. Projekt Park Rochus ale po takové cestě bohužel nekráčí. Projekt Park Rochus je a zůstane nezodpovědným ekonomickým hazardem, i kdyby o něm byly napsány celé seriály pohádek.

» 8.10.2012: Projekt Park Rochus a jeho několik ALE

Motto:

U svatého Rocha najdeš vše, i hrocha

Cirkus, sloni, opice, za evropské dotace

Projekt „Park Rochus“ je dlouhodobě prezentován jako příležitost upravit doposud neudržovanou lokalitu bývalého vojenského cvičiště u Uherského Hradiště do „podoby jedinečného přírodního a historicky-kulturního parku“. Na první pohled bohulibý a veskrze užitečný nápad má bohužel několik významných ALE. Zajímá vás, která to jsou?

V první řadě je projekt umístěn do území, které má neodiskutovatelnou krajinářskou hodnotu. Protáhlý hřbet s vrcholem Rovnina a s rovinatým platem v místě kaple sv. Rocha je významným krajinným protipólem chřibských dominantnich vrcholů s hradem Buchlov a s kaplí sv. Barbory. Z kulturního a historického hlediska jsou pak západní svahy tohoto hřbetu místem s koncentrací významných hodnot připomínajících vinařskou tradici v okolí královského města Uherské Hradiště.

Osobně neočekávám, že by tyto hodnoty chráněné podle Zákona o ochraně přírody a krajiny byli schopni vnímat zodpovědní úředníci městského úřadu. Jejich odborné „kvality“ jsme v souvislosti s ochranou krajiny a krajinného rázu mohli bohužel opakovaně posoudit v případě jiných staveb na místech s kulturními, historickými nebo krajinářskými hodnotami. Smutným příkladem z posledních let jsou vysoké bytové domy na hřbetě nad Sadskou výšinou,  jejichž vystavbu Odbor ochrany ŽP povolil a které zcela zlikvidovaly několik století existující pohledovou dominantu kostela Narození Panny Marie v Sadech. Kdykoliv jsem se jako dítě vracel s rodiči do Uherského Hradiště, vyhlížel jsem, kdy už uvidím věž kostela v Sadech. Dnes mohou lidé přijíždějící do Uherského Hradiště vyhlížet strakaté bytové domy vybudované na horizontu nad městem. Na horizontu a navíc v blízkosti jedné z nejvýznamnějších archeologických lokalit z období Velké Moravy, kterou v okolí Uherského Hradiště máme.

Po takových zkušenostech s prací Odboru ochrany ŽP si prostě nemohu být jistý, že posuzování konkrétních záměrů v rámci projektu Park Rochus proběhne korektně a odborně správně.

Druhé závažné ALE souvisí s ekonomikou projektu Park Rochus. Jako akreditovaný poradce Operačního programu životní prostředí jsem měl za posledních 5 let možnost vidět stovky projektů navržených k financování z evropských fondů. Opakujícím se problémem mnoha projektů je jejich udržitelnost. V případě projektu Park Rochus existuje reálné riziko, že se po vyčerpání dotačních prostředků zařadí mezi projekty, které se staly trvalou finanční zátěží pro město, na jehož území byly realizovány. Pokud dnešní zastánci projektu tvrdí, že bude ekonomicky soběstačný, tak jsou to buď geniální ekonomičtí prognostici nebo naopak nezodpovědní snílci, kterým jde pouze jejich vlastní práci a o možnost ovlivňovat přerozdělování evropských miliónů. Reálné riziko, že všichni obyvatelé města Uherské Hradiště budou trvale doplácet na provoz objektů vybudovaných za evropské dotace, tyto „snílky“ pochopitelně nezajímá. A proč by taky mělo? Jim osobně přece žádné riziko nehrozí. Je čekají v nejbližších letech pouze zisky. Naopak městu budou díky realizaci tohoto projektu chybět peníze na podporu dalších důležitých aktivit, na které již dnes hledá finanční prostředky velice obtížně. Nebo máte pocit, že město v současné době dostatečně podporuje školství a sportovní aktivity dětí? Já takový pocit rozhodně nemám.

Pokud se nepletu, reprezentuje většina současných radních města Uherské Hradiště stejné strany, které již více jak dva roky tvoří vládní koalici a opakovaně se zaštiťují rozpočtovou zodpovědností. Budu proto doufat, že nejenom zástupci ODS v radě města znovu přehodnotí vážné riziko dalšího zvyšování dlouhodobých nákladů města v souvislosti s projektem Park Rochus.

» 6.10.2012: Budoucnost ledního hokeje v Uherském Hradišti

Jako kluk jsem většinu svého volného času věnoval sportu. Od šesti let jsem hrál aktivně fotbal a o něco později také lední hokej. Považoval jsem tyto aktivity za přirozenou součást svého života. Dodnes jsem rád, že tomu tak bylo a že se sport stal také v pozdějších letech trvalou součástí mého života.

Opakovaně jsem se zamýšlel nad skutečností, proč má český lední hokej na mezinárodní scéně nesrovnatelně lepší výsledky, než český fotbal. Hráčská základna je přece výrazně menší a finanční náročnost ledního hokeje naopak výrazně vyšší. Z nějakého důvodu se naší společnosti po mnoho desetiletí dařilo podporovat finančně i morálně aktivitu obyčejných lidí, kteří v roli trenérů, vedoucích družstev nebo organizačních pracovníků vychovávali mladé hokejisty a vytvářeli podhoubí pro udržení světové mistrovské úrovně českého hokeje.

Na Uherskohradišťsku má lední hokej dlouhou tradici. Je tomu přesně deset let, kdy vyšla kniha Josefa Fridricha „Kronika ledního hokeje okresu Uherské Hradiště 1930 – 2000“, ve které můžeme najít skutečně bohatou historii tohoto sportu nejenom v Uherském Hradišti, ale také v Uherském Ostrohu, v Uherském Brodě, Starém Městě, Bojkovicích a v řadě dalších měst a obcí našeho okresu. A také z našich hokejových klubů vzešlo v posledních desetiletích nejedno slavné hokejové jméno.

Nemile mne proto překvapila informace, že se zastupitelé města Uherské Hradiště rozhodli nepodpořit hokejový klub ani do té míry, aby byly v Uherském Hradišti zachovány alespoň týmy mládeže. Takové rozhodnutí by bylo skutečně smutnou vizitkou současného vedení města. Rád bych proto věřil, že vedení města ještě celou situaci přehodnotí a že slova starosty Květoslava Tichavského, že mládežnický sport pro něj „vždycky byl a je hlavní prioritou“, budou platit také pro lední hokej.

» 6.10.2012: Evropu „spasí“ jen břidlicová revoluce

Podle serveru aktualne.cz se polský ministr životního prostředí Marcin Korolec opakovaně přihlásil k propagaci využívání tzv. břidlicových plynů. Jeho velkým vzorem jsou přitom Spojené státy americké, které se za posledních několik let zbavily závislosti na dovozu plynu a staly se v této oblasti zcela soběstačnými. Polský ministr toto téma spojuje vedle oživení evropské ekonomiky také s nutností omezovat produkci tzv. skledníkových plynů v rámci boje EU proti klimatickým změnám.

Nepochybuji, že oživení ekonomiky evropských států je vážným problémem, se kterým se také naše společnost již delší dobu potýká. Současně ale vím, že krajina v naší zemi má úplně jiný charakter, než krajina v Polsku nebo dokonce ve Spojených státech amerických.  Považuji proto za správný mnohem opatrnější přístup k využívání břidličných plynů, než jaký zvolilo v posledních měsících Polsko. A vzhledem k ekonomické síle mezinárodních korporací zabývajících se těžbou břidličných plynů bychom neměli prozatím umožnit ani průzkumné vrty, které vedle ekologického rizika přinášejí riziko mezinárodních arbitráží, pokud bychom se rozhodli nepovolit následnou těžbu.

Přírodní zdroje patří mezi největší bohatství, které můžeme odkázat příštím generacím. Rozum a obezřetnost při jejich využívání by proto měly být samozřejmostí.

» 6.10.2012: Stesk po klasických kulturách

Na páteční vernisáži výstavy Ivana Theimera v Uherském Brodě jsem zaznamenal několik velmi inspirativních výroků, které vyslovil sám Ivan Theimer. Snad nejdéle a nejintenzivněji jsem se po návratu z výstavy zamýšlel nad tím, jakou roli vlastně hraje vnímání umění ve společnosti a jak se projevuje „stesk po klasických kulturách“.

Je bohužel smutnou pravdou, že ztráta schopnosti vnímat umění v jeho nejrůznějších podobách je známkou úpadku společnosti. Měli bychom se proto vážně zamýšlet, v jaké etapě tohoto „společenského problému“ se v současné době v České republice nacházíme, a měli bychom hledat cesty ke zlepšení tohoto stavu. Tuto otázku by měli začít řešit nejenom politici na úrovni Parlamentu ČR a Vlády, ale všichni, kdo chtějí a mohou dělat politiku na regionální a místní úrovni ve prospěch občanů této země. Jedná se přece o budoucnost příštích generací.

Poznámka Ivana Theimera, že lidská společnost prochází opakovaně různou formou „stesku po klasických kulturách“, byla také velmi výstižná. A byla hezkým štouchancem všem novodobým metodikům české kultury a českého školství, kteří „objevují objevené“ a přitom nejsou schopni a ochotní stavět své vzdělávací metodiky a koncepce na staletími ověřených pravdách. Zde nezbývá než doufat, že jednoho dne přijdou také do vedení těchto rezortů zdravý rozum a moudrost, které jsme mohli zaznamenat ve slovech Ivana Theimera.

Vladimír Mana

Podolí, 19. září 2012

» 6.10.2012: Povodně jako účinný strašák

Koncem měsíce srpna jsme se na zpravodajském serveru aktualne.cz  mohli dočíst, že „odtržení Jarošova může zdržet opatření proti velké vodě“. Objednatel článku spolu s autorem textu neváhali využít citlivé téma protipovodňové ochrany pro ovlivnění názoru veřejnosti před hlasováním o osamostatnění obce Jarošov. Víme, že v novinářské práci víc než jinde platí staré známé přísloví o „účelu, který světí prostředky“.

Je pravdou, že povodeň v roce 1997 zanechala obrovské materiální škody nejenom v Uherském Hradišti, ale v mnoha moravských městech a obcích. Je pravdou, že tato povodeň připravila o život 49 našich spoluobčanů, žijících v povodích řek Moravy a Odry. Je ale také pravdou, že letos v červenci uplynulo od těchto katastrofických událostí přesně 15 let.

Prohlášení generálního ředitele Povodí Moravy Radima Světlíka, že odtržení obce Jarošov představuje „časový posun“ realizace protipovodňových opatření je natolik nekonkrétní, že je snad nikdo nemůže brát vážně. A na rozdíl od autorů článku si myslím, že jakékoliv zdržení způsobené případným odtržením obce Jarošov bude pouze nepatrným zlomkem oněch patnácti let, které nestačily státní administrativě a Povodí Moravy, aby byla realizována dostatečně účinná protipovodňová opatření.

» 6.10.2012: Komu prospěje štěrkovna „za humny“ Uherského Ostrohu?

Široké údolí řeky Moravy je bohaté nejenom díky kvalitním zemědělským půdám, je bohaté také svými zásobami nerostných surovin. Až 25 metrů mocné štěrkové náplavy byly v historii zdrojem stavebního materiálu od Hodonína až po Olomouc. V současné době tento „skrytý poklad“ dále láká investory, kteří dobře vědí, že z jednoho hektaru mohou vytěžit desítky miliónů korun. Neptají se přitom, zda je štěrk jako stavební surovina v regionu potřebný, či nikoliv. V současné době není totiž problém vyvážet stavební surovinu daleko za hranice České republiky, kde za ni dobře zaplatí.

Štěrkové náplavy vznikaly desítky tisíc let a v případě jejich odtěžení se vždy jedná o nevratný proces. Kladu si ale otázku, jaký přínos může mít otevírání nových štěrkoven pro současné obyvatele a pro generace našich potomků? Nenalézám jinou odpověď, než že „přínos bude minimální až nulový a rizika budou zbytečně vysoká“.

Pro nás, kteří se mnoho let zabýváme ochranou životního prostředí, je možná zajímavé sledovat opakovaně zahajované a bez výsledku ukončované procesy hodnocení vlivu záměru těžby štěrku nedaleko Uherského Ostrohu na životní prostředí. Za důležitější však považuji jednoznačný postoj občanů, kteří si uvědomují, že důvodem těžby nerostných surovin nesmí být pouze zisk privátních firem.

Krajina v okolí Uherského Ostrohu a Ostrožské Nové Vsi nepotřebuje další štěrkovny, ani jiné projekty, které ji budou v dalších desetiletích devastovat. Tento malebný kousek historické krajiny v údolí řeky Moravy naopak potřebuje projekty, které posílí jeho atraktivitu a využitelnost pro stále žádanější turistické aktivity.

» 4.9.2012: O stromech a lidech

Existují rozhodnutí, která ovlivňují podobu a obyvatelnost míst, ve kterých žijeme, na velmi dlouhá období. Přirozeně s touto skutečností počítají lesníci, zahradníci a všechny profese, které pracují se stromy. I relativně krátkověké stromy totiž mohou žít déle, než většina z nás „synů Adamových a dcer Eviných“.
Nejenom vlastníci a správci lesů, ale také vlastníci a správci zahrad a parků si většinou uvědomovali, že jejich dobrá práce je předpokladem užitků, které budou sklízet teprve generace jejich potomků. Proto neváhali pracovat s parky a se zahradami na základě dlouhodobých koncepcí a často také na základě velmi propracovaných projektů.
Stromy rostoucí v naší republice na lesních pozemcích podléhají ochraně podle zákona „O lesích“. Nejen díky tomuto zákonu, ale především díky propracovanému systému tzv. lesních hospodářských plánů se plocha lesních porostů v ČR dlouhodobě zvyšuje. V případě stromů rostoucích ve městech a obcích pozorujeme trend přesně opačný. Bohužel.
Zastupitelé mnoha měst a obcí si bohužel neuvědomují, že jejich rozhodnutí a rozhodnutí jejich městských a obecních úřadů v případech péče o stromy mají vliv daleko přesahující nejenom jejich volební či funkční období, ale že se jedná o vliv přesahující život současných generací obyvatel těchto měst a obcí.
Nekoncepční práci se stromy nebo dokonce s celými skupinami stromů a s parky můžeme bohužel opakovaně sledovat v nejednom městě i obci Zlínského kraje. Smutným příkladem může být město Uherské Hradiště, které od roku 1990 nebylo schopno zajistit zpracování dlouhodobé koncepce péče o dřeviny. Výsledkem je každoročně se opakující pokles počtu starých stromů na území Uherského Hradiště a nahrazování těchto „tichých pamětníků první poloviny dvacátého století“ novými zahradnickými kultivary, které ani po 50 letech plnohodnotně nenahradí stávající velké stromy. Skutečnost, že odborná a koncepční práce se stromy není prioritou města, podtrhuje i fakt, že od roku 1990 nepracoval a nepracuje na městském úřadě odborně vzdělaný zahradní architekt a město opakovaně odmítá koncepční spolupráci s renomovanými zahradními architekty a jejich organizacemi. Uherské Hradiště je prostě smutným příkladem systematické likvidace vzrostlých stromů bez jakékoliv dlouhodobé koncepční práce. Je až s podivem, jak dlouho dokážou občané kdysi okresního města mlčky přihlížet likvidaci vzrostlých stromů. Je skutečně zvláštní, že nejsou zodpovědní pracovníci opakovaně dotazováni občanskou veřejností, proč neexistují koncepční materiály práce s dřevinami. Možná by občané města při pokládání těchto dotazů zjistili, že Městský úřad Uherské Hradiště nedisponuje ani kvalitně zpracovanou inventarizací dřevin, natož pak dalšími odbornými podklady pro práci s dřevinami.
Dlouhodobá, koncepční a především pak odborně správná péče o vzrostlé stromy je znakem zodpovědného přístupu k hodnotám, které nás přesahují. Mimochodem i krajský úřad má v rukou metodické i kontrolní nástroje, kterými může přimět zodpovědné funkcionáře měst a obcí, aby se tato zodpovědnost ve vztahu ke starým stromům začala skutečně projevovat. Ani z pozice kraje není přece správné na tuto často opomíjenou problematiku rezignovat. A je smutnou pravdou, že i tituly „Město stromů“ se stávají laciným pozlátkem, pokud se na míle rozcházejí s realitou.

» 29.8.2012: Potřebujeme rychlostní silnici R55?

Před několika dny proběhla médii informace, že příprava výstavby rychlostní silnice R55 od Moravského Písku do Rohatce nabere další zpoždění. Důvodem je úspěšná žaloba ekologické organizace Děti Země u Nejvyššího správního soudu v Brně.
Zdržení stavby tohoto úseku rychlostní silnice R55 může být příčinou, že Ministerstvo dopravy a Ředitelství silnic a dálnic ČR přeruší také práce na dalších úsecích této rychlostní komunikace. Z pohledu Zlínského kraje se jedná o dokončení úseku mezi Otrokovicemi a Starým Městem a dále mezi Starým Městem a Moravským Pískem. Tyto dva úseky prozatím nenarážejí na spory týkající se ochrany přírody, přesto mohou být obětí boje tzv. ekologů za zachování nedotčenosti nedávno vyhlášené ptačí oblasti Bzenecká Doubrava – Strážnické Pomoraví.
Kdo byl, podobně jako já, osobním účastníkem přípravy a vyhlašování tzv. ptačích oblastí v ČR, jistě mi dá za pravdu, že ne všechny ptačí oblasti byly vyhlašovány na základě existence kvalitních odborných podkladů. V případě ptačí oblasti Bzenecká Doubrava – Strážnické Pomoraví došlo dokonce k účelovému propojení dvou zcela rozdílných oblastí s výskytem vzácných druhů ptáků. Cíl tohoto propojení byl přitom pouze jeden – vytvořit takovou situaci, která by znemožnila výstavbu části rychlostní silnice R55.
Současná česká legislativa bohužel umožňuje, aby malá skupina občanů zablokovala jakýkoliv veřejně prospěšný projekt. A to kdykoliv a prakticky bez závažných důvodů a argumentů. Stačí, když se naučí hledat chyby v úředních rozhodnutích. Opakované volání po změnách zákona o ochraně přírody a stavebního zákona, které by těmto praktikám zabránily, narážejí na obavy poslanců a senátorů z mediálního pranýřování a z obviňování z „protiekologických“ a „protiobčanských“ postojů.
V této nesnadné situaci považuji přesto za velmi důležité, aby politická reprezentace Zlínského kraje vyvinula maximální úsilí při prosazení výstavby rychlostní silnice R55 z Otrokovic do Moravského Písku. Neměli bychom připustit, aby hry nevládních ekologických organizací na území sousedního Jihomoravského kraje negativně ovlivnily zlepšení dopravní obslužnosti měst a obcí našeho kraje. Dopravní problémy posledních týdnů a měsíců, které způsobují běžné opravy silnice I. třídy mezi Otrokovicemi a Starým Městem, mne v přesvědčení o důležitosti dobudování rychlostí silnice R55 jenom utvrzují.

» 30.7.2012: Zmizí skutečně Šumava ze světového seznamu?

Dnešní příspěvek redaktora Pavla Barocha na serveru aktualne.cz s názvem „Ze světového seznamu mizí jeden národní park: Šumava“ je v mnoha směrech pozoruhodný. Pozoruhodný jako příkladná ukázka zkresleného informování veřejnosti. Pozoruhodný jako ukázka demagogické a nejspíš i záměrně zkreslované práce s informacemi. A každopádně pozoruhodný také jako ukázka velmi špatné novinářské práce. Pokusí se vám své negativní hodnocení práce pana Barocha zdůvodnit několika následujícími argumenty.
Již titulek a následně také první věta příspěvku (“Česko nakročilo k tomu, aby byla ze světového seznamu národních parků vyškrtnuta Šumava.“) přinášejí rádoby senzační informaci, která je zcela nesmyslná. Žádný oficiální „světový seznam národních parků“ totiž neexistuje. A už vůbec ne ve smyslu světového seznamu kulturních památek UNESCO, jak se čtenářům snaží sugerovat autor příspěvku.
Autor příspěvku se také snaží vytvořit dojem, že v rámci systému kategorizace chráněných území, který IUCN poprvé publikovala v roce 1994 a který byl postupně upravován, existuje nějaká hierarchie či kvalitativní posloupnost, kdy kategorie s nižším číslem znamená kvalitativně cennější území. Přitom přímo dokument publikovaný IUCN doslovně uvádí, že se jedná o managementové kategorie a že „číslování od I do VI nevyjadřuje žádnou hierarchii“. Sami autoři „Zásad pro kategorizaci chráněných území na základě managementu“, jak se zmiňovaná kategorizace oficiálně nazývá, tedy opakovaně zdůrazňují, že nelze považovat území zařazené do kategorie II za cennější, než území zařazené do kategorie III, IV, V nebo VI. Přitom právě na tomto nesmyslném předpokladu postavil Pavel Baroch celý svůj dnešní příspěvek. Je potřeba se ptát: „Jedná se o neznalost autora nebo jeho záměr manipulovat veřejným míněním? A pokud je motivem záměrná manipulace, kdo na ní má zájem?“
Nevím, co bylo cílem dnešního novinářského snažení Pavla Barocha. Každopádně ale vím, že svým článkem upozornil na chybu, kdy je od poloviny devadesátých let NP Šumava označován za území kategorie II podle Zásad kategorizace IUCN, ačkoliv podle současné ani podle zcela první podoby těchto zásad nikdy nesplňoval podmínky pro zařazení do této kategorie. Pravděpodobně také proto, že tento národní park byl vyhlášen několik let před prvním publikováním Zásad kategorizace IUCN.
Současná snaha šířit nepravdivé informace o podstatě a významu Zásad kategorizace chráněných území podle IUCN, jejíž součástí se stal i redaktor Pavel Baroch, je pouze projevem zoufalé snahy malé skupinky lidí prosadit své představy o budoucnosti Šumavy doslova navzdory všem a za použití jakýchkoliv prostředků, včetně lží a manipulací s informacemi.

» 20.4.2012: Švec a jeho kopyto

Tak jsem se těšil, že si na včerejší besedě na téma „Jak ovlivňuje znečištěné ovzduší naše zdraví“ poslechnu výsledky špičkových vědeckých prací. Těšil jsem se, bohužel, marně. Pro informace, že se mám bát bydlet v Ostravě, jsem do Malostranské besedy, kde Zelený kruh tuto akci pořádal, skutečně nepřišel. Také jsem nepřišel poslouchat spekulace typu: „Nemáme sice spolehlivá data o původu prachových částic v ostravském ovzduší, jsme si ale jisti, že za 90 % znečištění může průmysl.“
Šokující pro mne bylo také zjištění, že lidé zaštiťující se autoritou vědeckých institucí či autoritou svých vědeckých prací neváhají zpochybňovat oficiální data státních institucí typu ČHMÚ či zdravotních ústavů a hygienických stanic, jakmile jsou tato oficiální data v rozporu se závěry jejich vědeckých prací.
Z více jak dvouhodinového tlachání v Malostranské besedě v režii Zeleného kruhu jsem si nakonec odnesl pouze dvě pozitivní informace. Ta první reaguje na opakované výroky dr. Šráma, že je kompetentní vyjadřovat se pouze ke zdravotním aspektům, protože problematice původu prachových a dalších znečišťujících látek nerozumí, stejně jako nerozumí problematice možné eliminace takového typu znečištění. Doufám jenom, že pan Šrám bude ve svých názorech na limity svých vědomostí konzistentní také ve chvíli, kdy se na něj obrátí Česká televize s žádostí o rozhovor. V jeho dosavadních mediálních vystoupeních se totiž nejednou vyjadřoval k otázkám, kterým, jak včera několikrát opakoval, skutečně nerozumí.
Druhou pozitivní informací je sdělení pana Šráma, že v letošním roce nemají ekonomické prostředky na pokračování jejich dosavadního výzkumu. Že by si vedení Akademie věd a některá ministerstva uvědomila, že peníze určené na vědu a výzkum musí přinášet také společenský užitek?
Ať už je to jakkoliv, je dobře, když si lidé typu pana Šráma alespoň občas uvědomí, že přísloví o ševci, který by se měl „držet svého kopyta“, platí i pro vědeckou obec.

» 31.3.2012: Matematické hříčky s čísly stav ovzduší v Moravskoslezském kraji nezlepší

„Topte lépe, radila lidem v kraji speciální kampaň. Podle dostupných údajů však místní domkaři zatěžují ovzduší méně než lidé z jiných krajů.“ Těmito slovy uvádí svůj článek s názvem „Topíme lépe než v jiných krajích, říkají statistiky“ redaktorka MfD Žaneta Motlová. Uvádí přitom, že Moravskoslezský kraj produkuje z domácích topenišť ročně 1497 tun polétavého prachu, což je v pořadí krajů pátý největší objem. Protože se však jedná o jeden z nejlidnatějších krajů v České republice, je podíl produkce prachu na jednoho obyvatele třetí nejnižší v pořadí všech krajů. Vyznění článku je pak jednoznačné: „Produkce prachu z domácích topenišť v Moravskoslezském kraji je nevýznamné a Ministerstvo životního prostředí zbytečně utrácí milióny za informační kampaň „jak správně topit“.
Celý článek je tak nádherným příkladem účelové manipulace s fakty. Manipulace, která je natolik průhledná (a hloupá), že ji zcela jistě použiji do některé ze svých přednášek na univerzitě. Jak konkrétně paní redaktorka manipuluje daty? Jedná se použití tzv. statistické hodnoty (v tomto případě produkce prachu na jednoho obyvatele), která nemá pro posouzení skutečného vlivu domácích topenišť na kvalitu ovzduší a zdraví obyvatel žádný význam. Nebo si snad paní redaktorka skutečně myslí, že z celkového objemu prachu, který společně vyprodukují domácnosti, si každý z více jak jednoho miliónu obyvatel Moravskoslezského kraje „vydýchá“ poctivě svůj díl? Naopak, pokud má některé z čísel skutečnou vypovídací hodnotu, pak to jsou právě ony souhrnné objemy vyprodukovaného prachu. A pokud by měl být článek skutečně korektní, musel by se spíše než počtem obyvatel zabývat velikostí území jednotlivých krajů a nemohl by pominout koncentrovanost domácích topenišť do dílčích území a naprosto rozdílné podmínky z hlediska geomorfologie terénu a místního proudění vzduchu.
Chceme-li skutečně zajistit zlepšení stavu ovzduší v Moravskoslezském kraji, musíme se naučit říkat pravdu a nesmíme se uchylovat k laciným mediálním výkřikům. Je zcela správné stanovovat přísné emisní limity průmyslovým podnikům a důsledně kontrolovat jejich dodržování. Stejně tak je ale správné najít řešení, které omezí produkci polétavého prachu z domácích topenišť a z dopravy. Poslední výsledky studií a mezinárodních projektů sledujících problematiku znečištění ovzduší v Moravskoslezském kraji totiž jednoznačně dokládají, že podíl domácích topenišť a dopravy na produkci polétavého prachu přesahuje 60 %. Zavíráním očí a zakrýváním uší před výsledky skutečných výzkumů a psaním článků, ve kterých se budeme „pseudostatistickými“ argumenty pokoušet dokázat, že domácí topeniště nejsou v Moravskoslezském kraji problém, lidem nepomůžeme.

» 11.2.2012: Novináři v čase lží a podvodů

Důvěryhodnost, slušnost a serióznost jsou důležité stavební kameny novinářské etiky. Tedy minimálně autoři Etického kodexu novináře z roku 1998 si to mysleli, když tento kodex psali.
Odpověď na otázku, zda mohou novináři podvádět, lhát a manipulovat pod záminkou „hledání informací“, které pak slouží tzv. „veřejnému zájmu“, by ve slušné společnosti měla být zcela jednoznačná: „Nemohou!“
Zdravá společnost vždy učila své děti, že lhát, krást a podvádět se nemá. Současná společnost v naší zemi je stále více tolerantní ke lžím a podvodům. Jako bychom nevěděli, že čím více umožníme lži, aby nás obklopila, tím větší pocit nejistoty a nespokojenosti se stane součástí našeho života.
Arabové říkají: „Ráno vypustíš lež a večer se ti vrátí pravda.“ A všichni víme, že síla medií je schopna ovlivnit velkou část společnosti. Asi každý z nás se občas setkal s reakcí typu: „Bylo to v novinách, tak to musí být pravda.“ To vše by mělo být důvodem, aby společnost po novinářích požadovala maximální míru zodpovědného chování.
Pokud novinář použije pro získávání informací neetické metody, kdy se představuje cizím jménem nebo tajně nahrává rozhovor, tedy pokud takový člověk lže a podvádí, pak jej nelze považovat ani za slušného ani za seriózního. Nelze ani očekávat, že člověk, který při své práci používá nečestné metody, lži a podvody, může vyprodukovat kvalitní, seriózní a už vůbec ne důvěryhodný produkt své práce. A pokud se takto vzniklý novinářský produkt dostane na stránky některého z periodik, poškozuje svojí podstatou i serióznost a důvěryhodnost tohoto periodika.
Možná je pro mnohé novináře skutečně těžké odolávat ekonomickým tlakům. S tím se ovšem potýkají nejenom novináři, ale troufnu si tvrdit, že velká část naší současné společnosti. Snaha zajistit si popularitu a sledovanost za cenu lží, podvodů a manipulací možná některým českým „rádobynovinářům“ pomůže vylepšit jejich ekonomickou situaci, rozhodně však nepovede k lepší informovanosti veřejnosti a už vůbec ne k vyšší kvalitě českých periodik.  

» 13.11.2011: Veřejná debata dle scénáře Zeleného kruhu

V pátek 4. listopadu 2011 proběhla v Praze veřejná debata na téma zákon o Národním parku Šumava. Kdo tam byl, jistě pochopil, jak si slovo „debata“ vysvětlují zástupci Zeleného kruhu, který tuto akci organizoval. A jak je jistě známo, je Zelený kruh organizací, která zastřešuje mnoho nevládních organizací. Je tedy zřejmé, že přístup zástupců Zeleného kruhu reprezentuje širokou obec občanů sdružených v několika desítkách nevládních organizací, jejichž deklarovaným posláním je ochrana životního prostředí.

Páteční akce byla smutnou ukázkou nechuti slyšet jiné názory, než svoje vlastní. Jakákoliv myšlenka, jakýkoliv jiný názor, než názor představitele tzv. „stínové Rady národního parku“, která je Zeleným kruhem dlouhodobě podporována, byl umlčován pískotem a křikem auditoria. Tuto režii měl Zelený kruh předem připravenou. Skutečná debata nebyla cílem této akce. Cílem byla veřejná demonstrace jednostranných pohledů.

Možná si to představitelé Zeleného kruhu neuvědomují, možná si to nechtějí připustit, pravdou ale je, že tento způsob komunikace o odborných tématech v oblasti životního prostředí vedle nevládní organizace do stále větší izolace. Je to smutné poznání, ale je to také, bohužel, realita současné české společnosti.

» 23.7.2011: Šumavo, Šumavo!

Lidé připravující začátkem devadesátých let Zákon o ochraně přírody a krajiny vytvořili legislativní předpis, který jsme poměrně dlouho dávali za vzor pokrokového právního předpisu ve Evropě. Je pravdou, že kdo zná legislativu v oblasti ochrany přírody a krajiny jiných evropských zemí, musí uznat, že český zákon myslel na celou řadu fenoménů (především v oblasti ochrany krajiny), kterými se legislativa většiny evropských zemí vůbec nezabývá.

Tvůrci českého zákona byli nejenom pokrokoví. Byli i velmi vstřícní vůči tzv. zainteresované veřejnosti a naopak velmi málo obezřetní, pokud jde o zodpovědnost a možnost účelového zneužívání zákona. Tak se stalo, že zákon již bezmála dvacet let obsahuje velmi široce vyložitelná ustanovení, která jsou stále častěji nástrojem pro účelové obstrukce. Že z takového podhoubí vyrostly i případy bezskrupulózního vydírání investorů, není nic divného. Bylo pouze otázkou času, kdy vynalézavý český člověk tuto možnost objeví a použije k vlastnímu obohacení.

Pro vlastní existenci kvalitního zákona a pro celkovou důvěryhodnost státní ochrany přírody je však ještě nebezpečnějším fenoménem zneužívání zákona bez jakékoliv zodpovědnosti. Posledním z dlouhé řady příkladů je mediálně populární blokáda kácení lesa členy a příznivci Hnutí Duha na Šumavě. Argument druhové ochrany a institut tzv. výjimek je v tomto případě ukázkou oné naprosté nezodpovědnosti tzv. zainteresované veřejnosti, které zákon doposud přiznává široké kompetence včetně možnosti účastnit se správních řízení. Reprezentanti (jak lépe je nazvat?) Hnutí Duha tak celé společnosti ukazují, jak lze v České republice použít ustanovení kdykoliv, kdy se to bude komukoliv hodit, bude-li chtít blokovat jakoukoliv část území České republiky.

Většina obyvatel České republiky si totiž vůbec neuvědomuje, jak kdekoliv, zdůrazňuji kdekoliv (tedy i mimo území národních parků či jiných chráněných území) je možné pod záminkou druhové ochrany zablokovat jakékoliv využití libovolně velkých pozemků. Když uvádím jakékoliv, mám na mysli skutečně jakékoliv území. Zahrada rodinného domu, na které se objeví chráněné druhy živočichů (jakože se jich tam většinou několik v průběhu roku pravidelně objeví – čmeláci, ještěrky, slepýši, řada druhů ptáků apod.) se může stát snadno předmětem stížnosti zlomyslného či naštvaného souseda, který z pozice tzv. zainteresované veřejnosti bude po majiteli požadovat, aby na běžnou péči o zahradu získal výjimku od orgánu ochrany přírody, protože bezesporu například sečením zahrady zasahuje do přirozeného vývoje mnoha druhů chráněných živočichů. A to je, jak uvádí zákon, ZAKÁZÁNO! Ano, přesně tak je totiž zákon o ochraně přírody napsán a předpokládá se, že jej budou orgány ochrany přírody používat uvážlivě a „podle zásad zdravého rozumu“. Doposud se tak naštěstí až na výjimky děje. Kdykoliv se ale objeví extrém podobný tomu, který v poslední době předvádí Hnutí Duha na Šumavě, je příslušný orgán ochrany přírody pod velkým tlakem, což si reprezentanti tzv. zainteresované veřejnosti dobře uvědomují.

Druhým neméně důležitým aspektem podobných extrémních příkladů zneužívání zákona je absence jakékoliv hmotné zodpovědnosti reprezentantů tzv. zainteresované veřejnosti a jejich pocit vlastní nepostižitelnosti. Na konkrétním příkladu blokády likvidace kůrovcových stromů na Šumavě můžeme vidět, že reprezentantům Hnutí Duha je naprosto jedno, kolik škody na majetku nejenom státních, ale také privátních lesů napáchá kůrovec, který se rozmnoží díky jejich blokádě. Kdo zná zákonitosti gradace tohoto škůdce, ví, že nárůst početnosti škůdce i následných škod nevyvíjí lineárně, ale geometricky. Bohužel česká legislativa doposud nemá judikát, který by hmotně postihl nezodpovědné zástupce tzv. zainteresované veřejnosti, kteří z vlastního přesvědčení (a vlastní hlouposti) způsobily nemalé hmotné škody.

Rozumím představitelům Hnutí Duha a dalším „populárním ekologům“, že jim dělá dobře mediální pozornost a že jsou kvůli tomu schopni udělat cokoliv. Státní ochrana přírody by se však měla s konečnou platností umět od těchto lidí emancipovat. Měla by najít odvahu ukázat veřejnosti, co je skutečným zájmem státu a co jsou jenom mediální hrátky a nezodpovědná vystoupení několika nevládních aktivistů. Jinak je budoucnost zákona o ochraně přírody a krajiny v jeho „doposud pokrokové podobě“ vážně ohrožena a vlastní ochrana přírody a krajiny bude mít ještě menší podporu většinové veřejnosti, než je tomu nyní.

» 3.9.2010: Poradce ministra dopravy

Metody používané v byznyse se díky ministrům za politickou stranu Věci veřejné dostávají do vysoké politiky. Dnešní informace, že ministr dopravy Vít Bárta zaměstnal jako svého poradce dlouholetého předsedu Dětí Země Miroslava Patrika, je ukázkou, jak se dá „komunikovat“ s problematickými lidmi. A to podle zásady „nemůžeš-li protivníka porazit, snaž se ho koupit“. A v případě Miroslava Patrika to nejspíš nebyl velký problém.
Není to první případ, kdy byl problém s ekologickými organizacemi řešen pomocí „finančních nástrojů“. Stačí si vzpomenout, jak byl před několika lety za 20 miliónů korun koupen „mír“ s ekologickými organizacemi v případě nové automobilky Hyundai nedaleko Nošovic v Moravskoslezském kraji. Jestliže v případě Nošovic zaplatil za „dohodu o neútočení“ investor stavby (společnost Hyundai), je angažmá Miroslava Patrika financováno z prostředků státního rozpočtu.
Pikantní na celé události je skutečnost, že ministr Vít Bárta zaměstnává představitele nevládní organizace, která se nadále se státem soudí ve více než dvaceti případech přípravy a výstavby dopravních staveb. Jenom soudní „tahanice“ stály a ještě budou stát daňového poplatníka desítky miliónů korun, nemluvě o škodách způsobených na životním prostředí zdržováním a blokováním výstavby.
Uvidíme, zda ministr Vít Bárta „koupením“ Miroslava Patrika získá víc, než o kolik narostou výdaje státního rozpočtu připočtením platu nového pana poradce.

» 18.5.2010: Lesnický park Křivoklátsko

Je založení Lesnického parku Křivoklátsko aktivitou směřující proti vyhlášení Národního parku Křivoklátsko, jak jsme se v posledních týdnech měli možnost dočíst v Ekolistu? Možná ano. Měli bychom se ale spíše ptát, zda to náhodou není správně. Zda vůle vlastníků a hospodářů chránit lesní porosty nad rámec lesního zákona není důležitější a pro společnost mnohem levnější, než management národního parku, který bude společností vnímán jako státní diktát a navíc zvýší výdaje státního rozpočtu o několik set miliónů korun ročně.
V České republice neumíme a zdá se, že ani nechceme umět využívat institut tzv. „smluvní ochrany“, který máme v zákoně o ochraně přírody a krajiny od roku 1992. Z nějakého důvodu představitelům státních organizací, které mají na starosti ochranu přírody a krajiny v České republice, nevyhovuje, aby vlastníci a uživatelé pozemků byli vtaženi do procesu péče o krajinu. Naopak je zde ze strany státních organizací zřejmá snaha, aby vlastníci a uživatelé pozemků stáli „mimo“ a aby se ochrana přírody a krajiny odehrávala zcela bez jejich vlivu. Taková cesta je pochopitelně špatná a vede pouze k jedinému. K bobtnání státní administrativy, ke zvyšování výdajů státního rozpočtu a ke zvyšování vlivu pracovníků státních organizací. Skutečnost, že tento postoj vyhovuje řediteli Agentury ochrany přírody a krajiny Františku Pelcovi, mne opravdu nepřekvapuje.
Založení Lesnického parku Křivoklátsko by proto měla česká veřejnost jednoznačně přivítat. A měla by přivítat každý další projev vůle vlastníků a hospodářů vzít za své ochranu přírody a krajiny. Je totiž jisté, že pokud by všichni vlastníci a hospodáři dokázali svým rozumným přístupem garantovat ochranu přírodních a krajinných hodnot, které v České republice máme, nepotřebovali bychom armádu státních úředníků a snížili bychom výdaje státního rozpočtu o několik miliard korun.

» 10.5.2010: Komentář k petici „Zachraňme stromy“ a k návrhu novely vyhlášky MŽP

V pátek 7. května 2010 proběhl v publicistické části večerního pořadu Ozvěny dne rozhovor na téma petice „Zachraňme stromy“. V rozhovoru zaznělo několik informací, ke kterým si dovolím následující komentář.

Předně bylo v rozhovoru zmíněno, že na konci minulého roku došlo chybou při novelizaci Zákona o ochraně přírody a krajiny (dále jen „Zákon“) ke zmírnění ochrany stromů, a to z důvodu sjednocení povinností právnických a fyzických osob. Doposud musely právnické osoby žádat o povolení kácet dřeviny vždy, byť by se jednalo o jedince stromů či keřů staré několik málo let. V případě fyzických osob byla tato povinnost limitována velikostí stromů, konkrétně obvodem kmene 80 cm ve výšce 130 cm (pro lepší představu čtenáře se jedná o stromy s průměrem cca 25 cm ve výšce hrudi dospělého člověka).

Popsané sjednocení přístupu k právnickým i fyzickým osobám nebylo v žádném případě chybou. Naopak se jednalo o odstranění nerovného přístupu při aplikaci Zákona. Nelze totiž odborně zdůvodnit, proč by v případě právnických osob bylo nutné chránit všechny dřeviny bez rozdílu jejich velikosti a v případě fyzických osob nikoliv. Jediným vysvětlením je naprosto scestný předpoklad, že právnické osoby je potřeba omezovat Zákonem více, než osoby fyzické.

Odstranění tohoto nerovného přístupu má navíc pozitivní dopad na snížení počtu správních řízení, která musela být vedena obecními a městskými úřady a správami chráněných krajinných oblastí a národních parků. A nejedná se o snížení právě bezvýznamné. Tuto skutečnost potvrzuje i důvodová zpráva MŽP předložená k návrhu novely vyhlášky.

V pořadu byla zmíněna také novela vyhlášky 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení Zákona (dále jen „Vyhláška“). Konkrétně se jedná o novelizaci ustanovení souvisejících s ochranou dřevin. Tady je potřeba komentovat dva body navrhované změny vyhlášky.

Prvním bodem je snížení existujícího limitu velikosti stromů určujícího zákonnou povinnost žádat orgán ochrany přírody o povolení ke kácení konkrétního stromu. Vyhláška navrhuje snížení limitu ze současného obvodu 80 cm ve výšce 130 cm (viz výše) na 60 cm ve výšce 130 cm. Prakticky to znamená zavedení povinnosti žádat o kácení stromů vždy, bude-li se jednat o strom s průměrem kmene cca 19 cm ve výšce hrudi dospělého člověka. Neexistuje přitom odborné zdůvodnění, proč má být zaveden tak výrazně nízký limit a proč není dostatečný dnes existující limit, který chrání všechny stromy s průměrem přesahujícím 25 cm. Neexistují ani statistické údaje ukazující, jak významně (či nevýznamně) stoupne počet teoreticky ochráněných stromů.

Z tohoto pohledu a při takové míře neznámých je návrh vyhlášky více gestem než odborně podloženou ochranou stromů.

Druhým a z mého pohledu dendrologa a ekologa mnohem závažnějším bodem je návrh zrušit ochranu všech ovocných dřevin v zahradách. V tomto případě je odborně snadno zdůvodnitelné, že několik desítek let stará jabloň či hrušeň s průměrem kmene 50 i více cm je z biologického i ekologického pohledu mnohonásobně významnějším prvkem ekosystému, než relativně mladý javor s průměrem kmene 20 cm. Podle návrhu vyhlášky přitom bude možné popsanou jabloň vykácet bez souhlasu orgánu ochrany přírody a popsaný javor nikoliv. Že je to absurdní? Bezesporu!

Tímto návrhem se Vyhláška sice snaží zmírnit dopady nastavení přísnějšího limitu pro ochranu stromů, ve své podstatě však popírá odbornou a ekologickou podstatu ochrany dřevin.

Ministerstvo životního prostředí by mělo zvážit, zda je přijetí novely Vyhlášky skutečně nezbytné v situaci, kdy je z odborného hlediska doposud platná vyhláška vyhovující a kdy by její změna přinesla:

-          zvýšení ochrany přesněji neurčitelného množství listnatých stromů v nižších věkových kategoriích za cenu opětovného nárůstu správních řízení v oblasti ochrany dřevin,

-          nejenom praktickou ale i teoretickou rezignaci na ochranu starých a z ekologického hlediska často velice významných ovocných stromů rostoucích v zahradách.

» 19.4.2010: Předvolební inspirace pro politické strany, aneb jak chceme chránit ŽP

Životní prostředí chceme chránit od rána do večera. Někdy ani nepůjdeme spát. Všechny, včetně starostů v Beskydech a babiček na Hrčavě, naučíme vyplňovat složité formuláře Státního fondu životního prostředí a využít každý eurocent pro lepší třídění odpadů, zateplování domů a čištění odpadních vod. Vysadíme tisíce kilometrů biokoridorů, obnovíme zanedbané sady a vinice a vyženeme z České země zlé zemědělce, myslivce a uhlobarony. Zákony přepíšeme tak, aby jim rozuměly i děti na základních školách, a podstatné pasáže zákonů necháme zhudebnit. Zavedením pravidelného „zpěvu zákonů“ ve školách, při práci i při bohoslužbách, zajistíme nejenom dobrou znalost zákonů u českého lidu, zajistíme tím také vytvoření pozitivní citové vazby lidu k zákonům a k Poslanecké sněmovně.

» 21.6.2009: Konfucius a daleké cesty

„Ctihodní lidé nepodnikají daleké cesty“, prohlásil kdysi Konfucius. Důsledky této zásady, která byla ve staré Číně po mnoho století přísně dodržována, vedly například k tomu, že Ameriku „objevili“ Evropané, byť měli Číňané již na konci prvního tisíciletí obrovské loďstvo, kterým by byli schopni nejenom dosáhnout, ale pravděpodobně i kolonizovat významnou část americké pevniny.

Konfuciův výrok mne napadá právě teď, na prahu prázdnin. Napadá mne v souvislosti se všudypřítomnou reklamou na nejrůznější exotické zájezdy. Barevné fotografie luxusních letovisek nás často přesvědčují, že kvalita našeho života je přímo závislá na ceně dovolené, kterou si naše rodina může dovolit. Skutečně se dovolená stává otázkou pochybné prestiže a přestává být příležitostí načerpat nové síly a prožít několik příjemných dní se svými nejbližšími? Skutečně jsme ochotni utrácet těžce vydělané peníze za únavné a mnohdy riskantní cestování do tisíce kilometrů vzdálených klimatizovaných hotelů, abychom mohli po návratu ohromovat své známé?

Chci věřit, že tomu tak není.

» 8.7.2008: Tanečky kolem Šumavy

V posledních týdnech je zase „živo“ kolem Národního parku Šumava. Senátoři píší premiérovi, Správa národního parku je nebývale aktivní, v médiích se objevují stanoviska odborníků velkých nevládních organizací. A v celém tom bujarém klokotu mi chybí jediné, bohužel to nejpodstatnější – seriózní odborná diskuze. Ta se v našich sdělovacích prostředcích objevuje velice poskrovnu.

Listujíce v hromadách vesměs propagačních materiálů, které s podporou Ministerstva životního prostředí vydávají naše nevládní neziskové organizace, napadá mne jedna otázka. Najde konečně někdo odvahu a předstoupí před veřejnost, pro kterou je Šumava domovem nebo letní oázou odpočinku, a řekne jí pravdu o délce rozpadu a přirozené obnovy lesa po kůrovcové kalamitě? Najde se někdo, kdo současným čtyřicátníkům vysvětlí, že oni se s největší pravděpodobností už vzrostlého lesa v místech zasažených kůrovcovou kalamitou nedožijí a budou se muset při návštěvě nejcennějších částí Šumavy jednou pro vždy smířit s pohledem na padlé suché kmeny s ostrůvkovitě se vyskytujícími mladými jeřáby, vrbami a v ojedinělých případech se smrky nebo jinými dřevinami?

Jak vypadá les ponechaný přirozenému vývoji devatenáct let po ničivém žíru kůrovce, můžeme vidět u našich sousedů v Bavorském lese. Tady ale probíhá intenzivní výzkum vývoje těchto porostů, který je pravidelně publikován, a veřejnost je poctivě seznamována se skutečným stavem a rychlostí obnovy lesních porostů.

Nezasahovat v první zóně národního parku do kůrovcem zničených porostů je z biologického hlediska bezpochyby správná cesta. Z hlediska společenského to tak jednoznačné být nemusí. Společnost by ale v každém případě měla dostávat daleko víc odborných informací a daleko méně populistických či emotivních výroků politiků a ekologických aktivistů.

» 7.6.2008: Vynucené zákony

Všimli jste si, jak často se v posledních měsících objevuje argument, že pokud jako Česká republika nepřijmeme nějaký zákon, budeme za to pohnáni k Evropskému soudnímu dvoru a následně tvrdě finančně trestáni, a to tak dlouho, dokud se nepodvolíme?

Určitě nemůže nikdo tvrdit, že by Česká republika měla málo zákonů, že by naše Sbírka zákonů trpěla podvýživou. Občas slyšíme nesmělé námitky, že splnění celé řady požadavků Evropského společenství je již zajištěno platnými zákony. Přesto trvají někteří poslanci na přijímání nových zákonů, které, světe div se, velice často ani oni sami nepovažují za dobré.

Nechce se mi věřit, že by Evropská komise nevnímala různorodost 27 členů Evropského společenství a že by skutečně slepě trvala na přijímání nadbytečných zákonů. Stále si myslím, že Evropská komise požaduje, aby byl zabezpečen účinek přijaté evropské legislativy. Ve většině případů, které znám, nepředepisuje Evropská komise, jak má tzv. implementace „evropského práva“ proběhnout. Požaduje pouze, aby k implementaci ve stanoveném termínu došlo.

Chápu, že může být složitější vysvětlit, že již máme účinnost některého z evropských předpisů zajištěnu prostřednictvím platných zákonů. To vyžaduje nejenom jazykové, ale také odborné a vyjednávací schopnosti našich vyjednávačů. Mnohem jednodušší je, když prostě přeložíme evropskou směrnici nebo její část a uděláme z ní samostatný zákon, který s velkými obtížemi roubujeme na soustavu platných zákonů. Jednání s Evropskou komisí si tím možná zjednodušíme, vlastní právní soustavu si tím naopak zkomplikujeme, ne-li přímo zhoršíme.

Jestliže tomu tak není a jestli dnes Evropská komise skutečně tlačí členské státy pomocí Evropského soudního dvora k šablonovitému opisování evropské legislativy, jestliže se pomalými krůčky ztrácejí jednotlivé členské země další a další části své suverenity, měli bychom začít velmi rychle a velmi vážně přemýšlet a otevřeně diskutovat o budoucnosti a suverenitě České republiky.

» 16.10.2007: Hranice odpovědnosti

„Náměstek ministra dopravy straší ekology likvidačními žalobami“, hlásí domácí periodika. Ještě nedávno nepředstavitelný výrok státního úředníka je najednou vnímán jako skutečná hrozba. Hrozba, že přestanou existovat některé nevládní neziskové organizace, které v posledních letech více či méně aktivně vystupovaly proti budování velkých liniových staveb, se najednou může zdát reálnou.

Je vůbec nějaký oprávněný důvod postupovat soudně proti nevládním organizacím? Myslím, že bychom takové důvody skutečně mohli najít. Jako je nepopiratelné právo občanů účastnit se podle platných zákonů správních řízení, je nepopiratelná také odpovědnost jednotlivců a organizací za ekonomické škody, které úmyslně nebo svojí nedbalostí způsobí.

Osobně znám bohužel více případů z posledních patnácti let, kdy jsou pod záminkou ochrany životního prostředí vedeny „bitvy“ proti konkrétním firmám či osobám a nikoliv proti záměrům, které by prokazatelně poškozovaly životní prostředí. Existuje přitom několik typických rysů takových postupů:

- argumenty proti realizaci konkrétních záměrů nejsou dostatečně odborně podloženy

- lidé nebo organizace vystupující jako oponenti záměrů se snaží maximálně využívat takzvaných „procesních“ možností k prodlužování správních řízení, ve snaze získat čas na hledání nových argumentů nebo ve snaze komplikovat financování záměru

- záměry jsou zkresleně medializovány a skandalizovány, podobně jako lidé, kteří takové záměry prosazují

Mohli bychom nyní dlouze diskutovat, kde je chyba a co se v takové situaci dá dělat. Upravit nově pravidla přístupu veřejnosti ke správním řízením a ke spolurozhodování o věcech veřejných? Investovat více veřejných prostředků do informačních kampaní? Ani jednu z možností není možné v současné době považovat za reálnou.

Určitě by ale bylo potřebné a nakonec i užitečné ukázat, že v naší společnosti musí jít ruku v ruce s právem také odpovědnost a že není možné prosazovat bezhlavě vlastní často ojedinělé názory tak říkajíc „za jakoukoliv cenu“. To platí pro jednání každého jednotlivce a každé organizace, byť by tak jednali ve „svatém nadšení“ a bez myšlenek na vlastní obohacení.

» 2.10.2007: Mezinárodní konference Europarc 2007

Na tiskové konferenci v závěru mezinárodního setkání Europarc 2007 v Českém Krumlově zaznělo, že mezi přednosti České republiky patří kvalitní zákon o ochraně přírody a dobře zmapovaná a aktualizovaná síť informací o cenných územích. O skutečnosti, že byl zákon o ochraně přírody a krajiny přijatý v roce 1992 pokrokovým dokumentem, není potřeba pochybovat. Zůstal však pokrokovým i po patnácti letech? Domnívám se, že nikoliv. Především poslední úpravy zákona v letech 2002 až 2005 z něj dělají spíše nepřehledný a dobře zneužitelný, než pokrokový dokument. A zda jej zkvalitní právě připravované změny, je otázkou s opravdu mnoha otazníky. Snad v něm i v následujících letech najdeme alespoň fragmenty toho, co bude možné označit za inspirativní také pro okolní státy.

Chceme-li diskutovat o „vědeckosti“ informací, na základě kterých byla v České republice navrhována soustava chráněných území označovaná jako NATURA 2000, měli bychom si nejdříve zjistit, jak byly tyto návrhy připravovány. Mnoho otazníků najdeme především při přípravě takzvaných ptačích oblastí (podrobněji se tímto tématem zabývám v sekci „Publikace“). Přitom jednoznačně za skandální je potřeba označit fakt, že není veřejnosti běžně dostupné to nejcennější, co bylo za peníze ze státního rozpočtu v souvislosti s přípravou soustavy NATURA 2000 doposud uděláno, tedy celý soubor dat o biotopech České republiky vytvořený v průběhu plošného mapování. Podmínky, které si dnes pro poskytování dat stanovuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, neumožňují běžný přístup k mnoha důležitým údajům o území ČR. Nemůže s nimi v dostatečném rozsahu pracovat odborná veřejnost a nemohou s nimi běžně pracovat ani úředníci krajských a obecních úřadů. A znovu opakuji, že se přitom jedná o data zaplacená ze státního rozpočtu, tedy o data, zaplacená mimo jiné také z daní občanů České republiky.

Symboliku uspořádání Mezinárodní konference Europarc 2007 právě na Šumavě můžeme najít nejenom v mezinárodním významu Šumavy, ale především v dlouhodobě přetrvávajících neshodách a v neschopnosti nalézt obecně přijatelný a vyvážený model ochrany i ekonomického využití národního parku. Těžko můžeme očekávat, že se situace podaří změnit vydáním zákona o Šumavě nebo uzavíráním deklarativních dohod. Změna k lepšímu může začít jedině zkvalitněním práce státních úředníků, kteří by měli člověka žijícího a hospodařícího v krajině Šumavského národního parku vnímat jako jednu z nejdůležitějších součástí přírody, a ne jako nepřítele přírody.

» 8.8.2007: Kniha „Modrá, nikoli zelená planeta“

Kniha presidenta Václava Klause „Modrá, nikoli zelená planeta“ je na pultech knihkupectví již delší dobu. Reakce, které vyvolala, pokrývají široké spektrum emocí i racionálních úvah. Vzhledem k tématu a vzhledem ke kritickému tónu knihy se dalo očekávat, že tomu tak bude.

Knihu jsem si se zájmem přečetl (což řada jejích kritiků nepovažovala vůbec za důležité) a kdybych měl vyjádřit svůj názor na ni jedním slovem, řekl bych „PODNĚTNÁ“. Nebezpečí, na které president Václav Klaus upozorňuje, je bohužel velice reálné a týká se bezesporu také české společnosti. Po mnoha letech práce v oboru ochrany přírody a krajiny ve státním i privátním sektoru to mohu, ač nerad, pouze potvrdit.

Stylisticky kniha místy připomíná podrobnou rešerši obsáhlého souboru související literatury, přesto jsou závěry v ní uvedené výborným výchozím bodem pro další diskuse. Myslím si, že bychom se diskusím na témata, která kniha otevírá, neměli bránit. Minimálně to však předpokládá, že si knihu pozorně a bez předsudků přečteme.

» 10.6.2007: Státní agentura ochrany přírody a krajiny

Zrušení správ chráněných krajinných oblastí a vytvoření jednoho centrálně řízeného orgánu státní správy s názvem „Státní agentura ochrany přírody a krajiny“ není novou myšlenkou. Již v roce 2003 se pokoušelo vedení tehdejší Správy chráněných krajinných oblastí ČR prosadit podobnou změnu do zákona.

Po nepromyšleném a nekoncepčním kroku bývalého ministra životního prostředí Libora Ambrozka, kterým připojil od začátku roku 2006 všechny správy chráněných krajinných oblastí i s jejich řídící složkou nazývanou v té době Správa ochrany přírody k Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK), čekáme již bezmála rok a půl na zveřejnění představ o budoucím fungování tohoto nekoncepčního slepence. Marně. Doposud nebyla představa o koncepci fungování současné AOPK představena ani celému vedení Ministerstva životního prostředí, ani veřejnosti a dokonce ani většině vlastních zaměstnanců. Za této situace by bylo fatální chybou svěřit této organizaci plošné kompetence pro výkon státní správy.

Docela rozumím řediteli AOPK, že je nervózní ze současného stavu, kdy všichni pracovníci AOPK dostávají vypláceny příplatky za vedení výkonu státní správy (25% navíc k tarifnímu platu) a kdy skutečný výkon státní správy mohou podle zákona vykonávat pouze správy chráněných krajinných oblastí, jejichž pracovníci netvoří ani polovinu současného stavu zaměstnanců na AOPK. Změna zákona by tento již bezmála rok a půl trvající neprávní stav rychle odstranila.

Současný neprávní stav týkající se platů zaměstnanců AOPK je ale pouze malým problémem. Větší a mnohem zásadnější problém vidím ve snaze vymanit výkon státní správy v ochraně přírody a krajiny z významnějšího vlivu Ministerstva životního prostředí a vytvořit takové nové „ministerstvo ochrany přírody a krajiny“. Reálně tak vzniká riziko, že malá skupinka lidí „vládnoucích“ jedné státní organizaci bude plošně zasahovat do života obyvatel České republiky, do jejich vlastnických práv a osobních zájmů. Rozhodování tak nebude v žádném případě probíhat blíž občanům, jak se snaží vsugerovat předložená důvodová zpráva, ale daleko více centrálně, než tomu bylo doposud. Na „vedlejší kolej“ v oblasti ochrany přírody a krajiny se postupně dostanou krajské a obecní úřady, které jako jediné mají skutečné předpoklady přiblížit výkon státní správy občanům.

Centrálně řízený a zákonem akceptovaný výkon státní správy je možné přijmout pouze za předpokladu zcela jasného nastavení pravidel komunikace a odpovědnosti. Jak již bylo zmíněno, současná AOPK žádnou jasnou koncepci ani představu, o které by mohla diskutovat dříve, než vůbec začala usilovat o získání zákonných kompetencí, nemá. AOPK se nadále řídí zásadou bývalého ředitele Správy ochrany přírody, zásadou „DEJTE MI KOMPETENCI A JÁ VÁM PAK (MOŽNÁ) ŘEKNU, JAK S NÍ NALOŽÍM“. A takový přístup k řízení velké státní organizace by měl být zásadně nepřijatelný.